Myslíte si, že tou covidovou dobou se lidé stali línější?

Doba tomu bohužel velmi nahrála, protože lidé hodně takříkajíc zdomácněli. Upnuli se na tu svoji ledničku s pivem, na svoje příbuzné. Dříve se chodilo více do restaurací, na hokej, na fotbal, na různé akce a tam  komunikace mezi lidmi vždy generuje nějaký nápad či názor. A to moc teď nebylo.

Zdá se, že ten veřejný život je flagrantně porušen…

Určitě se utlumil. O to víc se nyní musí do toho šlápnout, a to i politicky. Hovořím nyní z pozice Zemanovců a Okamurovců – opozice se tvrdě dala dohromady s jediným cílem – já tam nevidím, že by chtěli někomu pomoci, ale za každou cenu zničit Babiše. Což by ve výsledku jistě nebylo dobře, protože je to silná osobnost a silné hnutí, které zdaleka neudělalo tolik špatného, kolik toho na něj hází opozice. Za ty čtyři roky oproti minulosti stávající koalice a ANO prospěly lidem. Bohužel měla velmi těžké podmínky pro práci.

A nezdá se vám, že o opozici nějak moc není slyšet?

Já bych řekl, že se zásadní problémy moc neřešila. Když vezmeme ekonomiku, tam dominovala dostavba Dukovan, nový blok v Temelíně, tedy záležitost za půl bilionu korun. Tam se opozice velice zapřela, hledaly se různé důvody, jak Rossatom a Čínu úplně vyřadit. I když kuloárně renomovaní odborníci píší, že  Francie nebo Spojené státy, které opozice tlačí do popředí, tak stejně velkou část komponentů i technologií nakupujou v Rusku. Takže to, co bychom dostali za korunu, tak od Francouzů dostaneme za tři. A to je ekonomický malér. Protože to, co my hlavně jako SPD prosazujeme, je zdravý rozum. A musí tam také mít nějaké přátelství a vzájemné porozumění. A ne na sebe vyhledávat špatnosti a rozmazávat věci.

Rusové mají myslím dost svých starostí s budováním a rekonstrukcí své země. A kolem nich se stahují armády NATO. S ekonomikou, stejně jako se sportem, se dá udělat velké a dlouhodobé přátelství.

A tady ve sportu je také vyhledávání a rozmazávání některých hříchů, které nejsou zmapovány. A politicky se toho zneužívá. Když hodnotíme fungování vlády, tak těch věcí na přetřes až tolik nebylo. Nu a ta část s jadernými elektrárnami je velmi dominantní a ta dopadla podle mého názoru velmi blbě.

Opozice jede podle hesla: Ať jsem bit, jen když se peru. Ale doplatí na to obyčejní lidé, kteří si v šest hodin ráno ve fabrice píchnou a makají osm hodin. A všechna ta navýšení budou platit oni…

Vy jste se dotknul i té olympiády. Pokolikáté již nebylo Rusko pod vlastní vlajkou a zdá se mi to opět zvláštní a jaksi zpolitizované…

Je to zpolitizované, to určitě! Jde o pár jedinců, a o tom jsme přece již v našich minulých rozhovorech mluvili. Vždyť ten nejslavnější americký cyklista Armstrong se najednou po tolika letech a slávy sám přiznal, že byl neustále pod dopingovými látkami. A nikdo neuvalil na americký cyklistický svaz moratorium! Notabene na celou výpravu. Mně to v případě Ruska připadá jako zbytečný útok.

Já vítám, že se zvyšuje přísnost, ale pořád v našich končinách nejsme tak přísní jako na Západě. U nás stále ještě vládne pravidlo, že prohřešky řešíme domluvou. Doping svého času ovládl celý sportovní svět. I u nás. V Americe a v dalších zemích, protože to byl trend. Jen se to neměřilo, neevidovalo a samozřejmě nepostihovalo. A dnes to nejhůře odneslo Rusko. Do budoucna už by takovéto sankce měly mít zcela jinou podobu, zvláště kvůli jednomu nebo pěti sportovcům odsoudit další stovky a tisíce.

A myslíte, že i ta Běloruska z olympiády je zpolitizovaná kauza?

Ano. Hodnotím ale, že naše sdělovací prostředky byly před rokem, dvěma léty úplně ortodoxní proti Rusku. A nyní, jak to cítím, začínají do těch různých obvinění dávat hlas i opozici. Třeba konkrétně Bělorusku, kdy řada sportovců, kteří s tou holkou trénovali jednoznačně říkali, že jde o problémového jedince. Tomu rozumím, protože toto jsem všechno zažil…

Nu co s těmi, když nechtějí sekat latinu?

My jsme mezi sebou měli kluky, kteří ať se stalo, co se stalo, mlátili hubou, nadávali, ničeho si nevážili. Měli to prostě v povaze. A takováto „osobnost“ se dá využít v době, kdy je trend třeba nyní proti Bělorusku. A první, který k Bělorusku vystoupil, byla německá kancléřka Merkelová, která začala přímo diktovat názor jak přitvrdit sankce. To bylo prvně s tím letadlem. Já tedy osobně říkám jen to, u čeho jsem byl nebo co jsem viděl. V Minsku, v roce 1973, jsem vyhrál velký mezinárodní závody, kde byla řada států. V té době se dělalo, že když byla taková akce, tak se vyčlenil jeden den pro sportovce, kteří se naložili do autobusu a jelo se na nějaké významné památky nebo památná místa daného státu. Nás také vezli nahoru nad Minsk, kde jsme se možná v deseti vesnicích zastavili, poklonili – to byla jedna vesnice vedle druhé, které byly vyloženě nacisty vypálené. Kolik nevinných tisíců lidí tam Němci zavraždili! A když poslouchám, jak představitelka Německa diktuje sankce proti Bělorusku, tak se mi vybaví, jakým právem tento národ, který by měl před těmito státy „šoupat bačkorami“, kde berou odvahu si diktovat, jak to udělat s Běloruskem.

To je přece jejich vnitřní záležitost. Dnes vidíte, co dokázali zbourat Američané v Sýrii, Libyi, Iráku. Nemluvě o Afghánistánu.

Když se taková holčina začne předvádět, a ví se, co je zač, tak ji přece nemohou dávat na nějaký politický piedestal.

Nu, pikantní také je, že zrovna Německo, které zrodilo Lenina a podporovalo jej, se takto chová, ale nešť, pokračujme dále. Ale vidíme tu zas politizování nebo zasahování politiků do olympijských her. Ve světě nejsou velké války, ale konflikty jsou a pořád trvají. A přitom poslání olympijských her byl mír na celém světě. Svět je tedy čím dál více neklidný a ještě se do toho zasahuje politicky…

Dělal jsem řadu funkcí a vždy jsme prosazovali apolitičnost. Byla uznávaná pár desetiletí a najednou je tu snaha tyto akce všechny zpolitizovat. Je to otázka Mezinárodního olympijského výboru, ten by měl být razantní. Když mi bylo dvacet let, tak to bylo nekompromisní. Nesměl tam být žádný profesionál, nesměla tam být žádná politická „tlačenka“. Melbourne, Řím, Tokio. I když byl svět rozvášněn, tak olympijské hry byly na jiné úrovni. A pak najednou přišel Mnichov, Montreal, kam nepřijela řada asijských států, pak Moskva, Los Angeles. Čtyři olympiády – některá více, jiná méně narušená, a to hlavně politicky. Jak říkám, svět je nepoučitelný.