Situace kolem sKaret se opět vyhrocuje. ODS, v čele s premiérem Petrem Nečasem, změnila názor a najednou usiluje o jejich zrušení. Vláda nedošla k jednotnému postoji, jak s nimi naložit a TOP 09 trvá na úpravě podmínek a zachování karet. Ministr financí Miroslav Kalousek náhle přesvědčuje, že sKarty vlastně nejsou vůbec povinné. Vy sám jste byl odpůrcem jejich povinného užívání. Jaký je Váš postoj k této věci nyní?

Víte, ta věc se dostala do fáze pro mne trochu nesrozumitelné. I přes řadu výhrad rozhodně nebylo našim záměrem, aby byl celý projekt zrušen. My jsme se především stavěli proti tomu, aby ty karty byly vnuceny lidem, kteří z důvodů hodných zřetele ty karty nechtějí. Například lidé, kteří by měli k nejbližšímu bankomatu 30 kilometrů, trpící určitým handicapem, nebo kdyby museli k bankomatu složitě dojíždět, a podobné důvody, které mám na mysli.

Říkali jsme, buďte ohleduplní. Zvolte klientský přístup, a když vám člověk vysvětlí, proč tu kartu nechce, nenuťte mu ji. Byli jsme přesvědčeni, že to procento odmítajících nebude příliš velké, což potvrzují i současné stavy. A pak jsme, když už ta polemika vznikla, připomínkovali také určité legislativní nedostatky, připomínkovali jsme i problém ochrany osobních údajů.

Nemělo by to ale zajímat spíše Úřad na ochranu osobních údajů?

Ano, a ten Úřad se s námi také ztotožnil a přistupoval k tomu problému svou vlastní cestou. No a to bylo v té první fázi všechno. Pak se dlouho nic nedělo, a to jsem jednal s panem ministrem Drábkem den před tím, než rezignoval. On mi ten klientský přístup přislíbil, no a pak došlo k dalšímu posunu.

Předpokládám, že tím posunem máte na mysli rychlou výměnu ministrů…

Ano, a paní ministryně Müllerová byla vůči naší kanceláři, tak říkajíc, vstřícná, jednal jsem s ní asi dvakrát…

Problém je, že nejsem schopen říct, a ani mi to nepřísluší, kolik ten projekt skutečně uspoří nákladů. Mně šlo o to, co jsem už řekl, tedy o jistou míru ohleduplnosti vůči lidem.

To, jestli tato vláda nakonec ten projekt úplně zruší, má mnoho neznámých. Neznám také detailně obsah oné smlouvy mezi státem a spořitelnou, takže já ani nevím, jak by to bylo finančně náročné, kdyby se tento projekt eventuálně stornoval. Mně šlo spíše o to, aby stát nepřistupoval ke svým občanům jako dráb, a podle hesla „Budete se mít dobře, i kdybyste nechtěli“.

Jak myslíte, že v té věci rozhodne Ústavní soud?

Tak to si opravdu netroufnu předjímat. Ještě je čas. Teď je na řadě loterijní zákon, k němuž jsme byli obesláni. Jede tam od nás ale někdo jiný, protože já jsem v té době na Slovensku, kde se sejdou ombudsmani z Visegrádské čtyřky. Scházíme se každý rok na střídačku, takže letos je to na Slovensku.

Právě z toho důvodu tu nebudu, až přijede doktor Křeček. Požádal jsem ale kolegy, aby panu doktorovi vysvětlili, že to rozhodně není projev nějakého mého vzdoru a stávkování, ale rozdvojit se zatím ještě opravdu neumím. A ta akce je vždy dost dlouho dopředu plánovaná.

A o čem asi tak jednají ombudsmani na svém setkání?

Tentokrát máme téma: Ombudsman je ten, kdo se nemá starat jen o zákonnost postupu správních orgánů, ale také o to, čemu se říká dobrá správa. My si totiž na ta setkání vždy domlouváme dopředu nějaké téma.

K té letošní „dobré správě“. Už můj předchůdce pan doktor Motejl formuloval takové desatero dobré správy – což nejsou ani tak postupy, jako spíše slušnost, vstřícnost, korektnost, včasnost a podobně. Loni to setkání bylo v Brně, a to jsme měli téma: Ombudsman a jeho oprávnění k moci soudní, což u nás tedy opravdu není žádná sláva.

Stěžují si na to Vaši kolegové z Visegrádu?

No, ono se postavení ombudsmanů v různých zemích od sebe značně liší. Já mám přibližně stejný rozsah působnosti jako má slovenská paní kolegyně, zatímco polský ombudsman – Rzecznik Praw Obywatelskich (mluvčí občanských práv – pozn. red.), je skutečně vrchním ochráncem lidských práv. On dosáhne na věci, na které já už nemohu, například v trestních záležitostech. Polský ombudsman je silné kolo, a protože je to silné kolo, tak si své zástupce jmenuje sám.

Maďarský kolega, se podle nové maďarské ústavy jmenuje „parlamentní komisař pro lidská práva“. Jeho působnost je také o něco širší, než ta moje. Své zástupce navrhuje parlamentu, a ten mu je buď schválí, nebo ne.

Teď se vlastně přímou cestou dostáváme k bodu, který nás také velmi zajímá. V České republice jsou zástupci ombudsmanovi parlamentem tak říkajíc vnuceni, bez ohledu na jeho názor. Která z variant, kterou jste zmínil, by Vám nejvíce vyhovovala?

Jsem si vědom, že tak, jak to proběhlo, je to v souladu se zákonem, ale vadí mi na tom dost věcí. Mně by nejvíce vyhovovala varianta, která je v Maďarsku nebo Nizozemsku. Veřejný ochránce práv navrhne kandidáty na své zástupce, například nizozemský kolega musí navrhnout na jedno místo více než jednoho. On má celkem čtyři zástupce, z nichž jeden plní funkci dětského ombudsmana. Takže on navrhne dva, někdy i tři kandidáty, a parlament jednoho z nich zvolí. Samozřejmě, že nemusí teoreticky zvolit nikoho, když se mu nelíbí. Jak řekl v komentáři k zákonu doktor Sládeček: „Jde o to, aby měl ombudsman odpovídající vliv na ustanovení svého nejbližšího spolupracovníka".

Proč jste ale něco podobného, například přes poslance, neinicioval?

Víte, možná bych to i udělal. Když jsem ale viděl tu „vstřícnost“ v legislativě k mým doporučením, kterých jsem v roce 2011 podal osm, a bylo vyslyšeno jediné, tak vězte, že nejsem žádný don Quijote, abych podával nějaké legislativní návrhy, když jednoznačně poznám, že bych byl s nimi vyhnán. To si opravdu nebudu přidělávat práci. A v tomto případě i naprosto zbytečnou.

Samozřejmě, bylo by možné zvolit slovenskou variantu, kde nemá ombudsman žádné zástupce. Když je nemocen, nebo jde na dovolenou, tak ho většinou zastupuje vedoucí kanceláře, a také je „vymalováno“. Na druhé straně je mi jasné, že by politici neradi rušili místo, dobře placené, o kterém si myslí, že je to „teplý pelíšek“. Z toho bych chtěl ale každého vyvést, protože tady to opravdu ten teplý pelíšek není.

Je tu příšerné množství práce, a chce to člověka železného zdraví, nervů a někdy i kachního žaludku.

Snad jste si přece jen svůj odchod rozmyslel, o němž se mluvilo v médiích…

Definitivně jsem se ještě nerozhodl, důvodem ale mohou být i zdravotní problémy v mé rodině.

Povězte, co Vás v poslední době nejvíc potěšilo a co Vás trápí?

Víte, moc mě potěšilo, že mi píše hodně lidí, abych vydržel, že považují instituci ochránce lidských práv za jednu z mála důvěryhodných v této zemi, a že bych je zklamal, a podobná slova podpory, kterých je opravdu hodně. Tak z toho mám moc velkou radost. Na druhé straně si ale přiznejme, že je to tak trochu citové vydírání (smích). Bere vám to totiž svobodu rozhodování.

No a to, co mě osobně v poslední době hodně trápí, jsou zdravotní problémy mé paní, protože nevíme, co z toho bude, a blíží se operace. Pracovně je to v tuto chvíli v relativním klidu. Je to totiž rutina nekonečná svou četností. Ta práce prostě nikdy nekončí.

Víte, jako ústavní soudce měl člověk přece jen občas pocit, že má hotovo. Tady ale „hotovo“ nemůžete mít nikdy. Já tu teď dva dny nebudu, až se vrátím, tak zase přes ty podpisové knihy neuvidím. Je to „neverending story“, nekonečný příběh. Je to ubíjející právě svou nekonečností, protože křivdy lidských příběhů nikdy nekončí.