Do jaké míry je dnes historie – třeba tragédie osady Ležáky – překrucována neznalostí anebo jakousi politickou poptávkou?

Je to různé. Když novináři něco publikují o Ležákách, tak tam mají chyby, ale podle mě proto, že nejdou moc do hloubky, a buď to od někoho opíší, anebo si opravdu myslí, že to tak bylo.

ParlamentníListy.cz jako první upozornily na váš otevřený dopis pardubickému primátorovi a vedení Památníku Zámeček ohledně chyb v jeho stálé expozici, jejímž autorem je historik Vojtěch Kyncl. Opravdu jich tam mají jako máku?

Ano!

Napsala jste ho se svou maminkou, také Jarmilou Doležalovou. V dopise odkazujete na článek, kde upozorňujete na chybu v líčení osudu svého praděda Václava Šťulíka. Tak jak to tedy bylo?

Pradědeček nebyl popraven a už vůbec ne 2. července 1942 v Pardubicích. Prošel několika věznicemi a po převozu do koncentračního tábora Auschwitz I zemřel 1. prosince 1942. Doktor Vojtěch Kyncl o něm píše ve svých knihách už dlouhodobě špatně. V protokolech o pardubických popravách ho nenaleznete.

Také se podivujete nad Kynclovým příběhem o bigamii, incestu a z něho zrozeného dítěte, které mělo být taktéž popraveno...

Mezi medailonky popravených v Pardubicích u současného Památníku Zámeček Kyncl uvádí příběh Antonína a Vlasty Čechových. Řeknu to vlastními slovy. Historik uvádí, že Čechovi měli čtrnáctiletou dceru Martu, která zemřela v Chelmnu, a oni byli popraveni. Nicméně v době, kdy se Marta narodila, měl Antonín za manželku Marii rozenou Košinovou, což by byla bigamie. Ve skutečnosti byla ale Vlasta jeho vlastní dcerou, takže kdyby mu porodila dceru, byl by to incest. Kyncl si prostě vyfabuloval něco, co se nestalo. A nevím, proč tohle po dvaceti letech bádání ohledně Ležáků a publikování mnoha knih dokáže napsat.

Vědecký pracovník oddělení dějin 20. století Historického ústavu Akademie věd České republiky PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D., v článku ParlamentníchListů.cz reagoval tak, že expozice je digitální a drobné nedostatky, které nemají vliv na její vyznění, postupně upravují. Co vy na to?

Jestli si pan doktor Kyncl myslí, že opravit některé z chyb bude jednoduché, tak nebude. Kdybych na ně neupozornila, tak je tam mají několik let a nebudou o tom vědět. Prostě odevzdal svou práci pro výstavu tak, jak si myslel, že to bude nejlepší, a s tím, že tam není jediná chyba. To znamená, že své chyby nevidí. A to, že má chybně jména na betonovém odlitku na pietním dvoře, není věcí kliknutí v počítači. Je možné, že o tom nevíme a beton je tam také ovládán přes počítač. V tom případě se vše opraví rychle.

To bylo hodně ironické...

Ano, bylo. Ale proč ne?

Kyncl také uvedl: „Nevěřím, že by negativně hodnotila expozici paní Jarmila Doležalová starší, která moji činnost a osvětu podporovala už v roce 2002, kdy mi s její pomocí vyšla coby studentovi obchodní akademie knížečka o událostech v Ležákách.“ Co vy na to?

Maminčina spolupráce s ním skončila poté, co vydal první knihu „Akce Ležáky“. Vyšla v rámci středoškolské odborné činnosti. Tehdy za ní přišel, vyzpovídal ji a ona mu půjčila některé fotografie, také na knihu symbolicky finančně přispěla. To není problém, byl student. Problém nastal, když jsem upozornila na chyby, které udělal. Pak za mnou přijel, a dokonce vyhrožoval žalobou. Ostatně následně vršil chyby na chyby, ublížil lidem v Lidicích, třeba Marii Šupíkové. Když historik, který má být objektivní, napíše do knihy, že nejodpornějšího činu udavačství se za protektorátu dopustila její maminka Alžběta Doležalová, tak to je zlé. Ostatně nikde není potvrzeno, že se toho paní Doležalová dopustila.