Miloš Jakeš, generální tajemník KSČ v minulém režimu, v 91 letech zemřel. Jak bychom si ho měli připomínat?

Milouše Jakeše bychom si měli připomínat jako posledního generálního tajemníka, osobu na špici komunistické totalitní mocenské pyramidy, jako vrcholného kolaboranta se sovětskou okupační mocí, zodpovědného za tristní stav československé státnosti, hospodářství a tak dále, ale hlavně české a slovenské společnosti. Jako prvního soudruha komunistické nomenklatury, prvního i mezi tajemníky a členy orgánů ústředního výboru KSČ, stojícího v čele stranické armády Lidových milicí a Rady obrany státu, zprostředkovaně prostřednictvím ministrů vnitra také v čele bezpečnostních složek, včetně Státní bezpečnosti a Pohraniční stráže, a prostřednictvím ministra národní obrany také Československé lidové armády.

K tomu je nutno dodat, že pravou povahu jeho vztahů se sovětským politickým, tj. ÚV KSSS – či státně bezpečnostním, tj. KGB SSSR – vedením jak za normalizace, tak i před ní, stále ještě neznáme. Zůstává historickým paradoxem, že jeho politická omezenost a komunikační neschopnost, mimochodem podmínky k jeho dosazení do funkce generálního tajemníka, pomohly koncem roku 1989 k pádu komunistického režimu v Československu, způsobily ztrátu důvěry ve stranické orgány i v řadách KSČ, a napomohly vzestupu opozice.

Například Miroslav Kalousek (TOP 09) prohlásil, že pokud nemůžeme o zemřelém mluvit hezky, měli bychom mlčet. Lze tedy takové vyjádření použít pro Jakešovu osobu?

Vtipný bonmot. Ale o Jakešovi hovořit musíme, neměli bychom podlehnout mylnému pohledu na něj prostřednictvím jeho projevu z Červeného Hrádku z července 1989. Stejně tak bychom neměli skrze jeho veřejné vystupování bagatelizovat poslední etapu normalizačního totalitního režimu, kdy byly aktivizovány v podstatě veškeré mocenské prostředky na jeho obranu. Jakeš nese plnou zodpovědnost za veškerou represi komunistických mocenských orgánů od roku 1987, včetně mrtvých občanů ČSSR i cizích státních příslušníků na železné oponě, ve věznicích – například Pavel Wonka, zatýkání, násilí při výsleších, politické procesy a zavírání oponentů, rozhánění a mlácení demonstrantů a tak dále.

Musíme analyzovat i jeho předchozí působení ve vrcholných orgánech a také jeho spoluzodpovědnost za jejich činnost proti občanům Československa, ale i demokratického Západu či rozvojového světa. Dalším historickým paradoxem je i fakt, že jeho požadavek na nevpuštění studentů do centra Prahy ze 17. listopadu 1989 a jeho splnění formou brutálního zásahu pohotovostních jednotek Veřejné bezpečnost a odboru zvláštního určení, pochopitelně za asistence Státní bezpečnosti, odstartovalo pád komunismu. Jde ovšem o paradox, vyústění stereotypu moci, nikoliv o jeho zásluhu.