Jako jeden z organizátorů studentské demonstrace 17. listopadu 1989 a poté šéfredaktor legendárních Studentských listů máte na listopad 1989 určitě řadu vzpomínek. Od té doby uplynulo třicet let. Jak jste spokojen s tím, kam se Česká republika za toto období posunula?

Pochopitelně mám řadu vzpomínek, zčásti jsem je s přáteli zhmotnil v knize o generaci ´89, respektive o Studentských listech „Takoví jsme byli“, která právě vyšla. Řada věcí se vybaví především při nalezení nových fotografií z té převratné doby. A zda jsem spokojen po třiceti letech? Ano – i ne. Jsem rád, že jsme zvládli v podstatě všechny nejdůležitější úkoly transformace, obnovili demokratické instituce, svobodný trh, integraci do NATO i evropských struktur atp.

Nelíbí se mi proces zapomínání na komunistický režim, ale už i na polistopadovou obnovu svobody a demokracie či porážku totalitních struktur, nelíbí se mi pochopitelně aktuální mocenské postavení komunistů, jimi podporovaná vláda Andreje Babiše, tohoto symbolu nejhlubšího normalizačního oportunismu a spolupráce s komunistickou tajnou policií, dravce bez pravidel 90. let a oligarchu, nelíbí se mi situace v médiích, ale ani likvidace paměťových institucí jako Ústavu pro studium totalitních režimů a řada dalších věcí. Mnoho z nich budeme muset – až uzavřeme současnou éru krize demokratického vládnutí – napravit či vrátit zpět na správné místo.

Měla se po listopadu 1989 zakázat komunistická strana? Vyrovnali jsme se s dědictvím komunistické minulosti? Když se zpětně podíváte na lustrační zákon a podobné mechanismy, byli bývalí exponenti KSČ dostatečně vyloučeni z polistopadového života?

Jako politicky aktivní občan musím říct, že se zakázat měla. Ovšem jako historik – zabývající se podrobněji jak „sametovou revolucí“, tak následným transformačním obdobím – musím konstatovat, že si nejsem jist, kdo a kdy by to do voleb v červnu 1990 ústavně konformně provedl. Václav Havel zjevně nikoliv. Druhou variantou bylo, že by se KSČ sama rozpustila. Ale tolik sebereflexe po více než 40 letech krvavého totalitního vládnutí neměla a my jsme jí za pokojné předání moci velkoryse umožnili politicky přežít, byť v oslabené podobě.

S totalitním dědictvím jsme se určitě do důsledku nevyrovnali, veškeré paměťové instituce (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Ústav pro studium totalitních režimů i jemu podřízený archiv atd.) jako nástroje státu a společnosti jsme si nechali znásilnit a vytunelovat. Tzv. lustrační legislativa sehrála důležitou preventivní roli ve vývoji státu a naší společnosti, avšak neodolala mocenským choutkám Miloše Zemana a Andreje Babiše. Její brutální novelizace prostřednictvím změny služebního zákona mj. téměř pohřbila sociální demokracii. Zbytek veřejného prostoru je stále ještě lustračními zákony, byť nedokonale, chráněn. Jakmile bude chtít Babiš anebo jakýkoliv jeho příznivec tyto zákony zrušit, půjde jednoznačně o revanš vůči listopadu 1989.

Proč se komunistický režim a vlastně i celý východní blok zhroutil? Kvůli ekonomické neschopnosti? Proto, že Gorbačov povolil otěže? Díky Reaganovi, který vytvořil tlak na výdaje na zbrojení?

V podstatě jde o souběh všech těchto faktorů. Jakmile totalitní režim uvolní otěže ovládání společnosti, dříve či později je musí opět přitáhnout, anebo nepřežije. Když se mu navíc rozpadá ekonomika a má vážného konkurenta na Západě, je to kvadratura kruhu.