Před listopadovou revolucí jste se zúčastňoval protirežimních demonstrací a roznášel samizdaty. Jak jste spokojen s vývojem polistopadovým?

O mé spokojenosti leccos napoví fakt, že se občas účastním protirežimních demonstrací a roznáším pirátské tiskoviny. Tím nechci říct, že je to stejné. Dnes mi za tuto činnost víceméně nic nehrozí. Každé předběžné zadržení skončí, a dnes si režim nedovolí někoho jen tak na pár let zavřít. Metody jsou jemnější, ale rafinovanější a chytřejší. Ale to bychom se dostali jinam, než se ptáte.

Po listopadu 1989 jsem si dlouho myslel, že je vše v pořádku, jen se občas objeví drobné potíže růstu. Politici je vyřeší a my, občané, si budeme spokojeně a svobodně žít s perspektivou zářivé budoucnosti. A kdyby něco, přece můžeme politiky vyměnit! Jasné jako facka.

Jenže léta plynula, občas se nějaký politik vyměnil, ale to, co měly být jen potíže růstu, se ne a ne vyřešit, ba naopak. Václav Havel zavedl pojem „blbá nálada", pak přišla iniciativa „Děkujeme, odejděte" a další. Postupně mi došlo, že „my jsme ti, na které čekáme". A tak jsem tady.

Nyní (nejen) českou veřejnost hodně rozděluje ukrajinský konflikt a hodnocení podílu Ruska na něm. Jak místní situaci vidíte vy?

Vy po mně chcete, abych napsal knihu? Na Ukrajině jsem byl dvakrát, v Rusku jednou, v Bělorusku jednou, v Pobaltí asi dvacetkrát. Takže něco málo o tamních lidech vím, a to málo mi stačí, abych si domyslel, že situace je mnohem složitější, než nám ji vykresluje oficiální propaganda. Jedna věc je neoddiskutovatelná. Je to UKRAJINSKÉ území a žádná cizí mocnost na něm nemá co dělat. Všechno ostatní jsou dohady, zprostředkované a filtrované těmi, kdo informaci poskytují. Opravdu to nejde zdálky soudit. A už vůbec ne pár větami.