Evropa řeší zásadní problém s uprchlíky. Jaký vy vidíte způsob řešení?

Tento problém je velmi složitý a má mnoho rovin. Proto není jednoduché na něj v krátkosti odpovědět.

Nejlepším řešením kvóty podle mě nejsou. Evropská komise byla v této věci bezesporu vedena tím, že nelze nechat na dvou nebo třech zemích, aby si s vlnou uprchlíků do Evropy poradily. S každým uprchlíkem je třeba provést vstupní řízení, abychom věděli, o koho jde, a co je důvodem jeho žádosti o azyl. Kvóty by však podle mého názoru do značné míry ztratily smysl, pokud se uprchlíci budou moci v rámci Schengenu volně pohybovat a v zemi, do které byli určeni, stejně nezůstanou. Ukazuje se, že Evropa stále nemá jednotnou a promyšlenou imigrační politiku. Není a ještě asi dlouho nebude natolik integrovaná, aby bylo možné tyto principy v podobných situacích aplikovat. Každý stát má svou imigrační politiku a některé vlády jsou teď ještě pod tlakem části veřejnosti, která dává velmi hlasitě najevo, že si tu žádné uprchlíky nepřeje, zvláště ne muslimy. To politiky znejistí, zvláště ty, kteří jsou zvyklí utvářet své názory podle toho, který názor je ve společnosti nejvíc slyšet.

Ovšem vlády, které kvóty odmítají a které jsou zodpovědné, by měly přijít s jiným řešením. Podle mě by měla být pomoc uprchlíkům strukturovaná a měla by jít cíleně do zemí sousedících s konfliktem, kde je uprchlíků logicky nejvíc. To by bylo lepší pro uprchlíky samotné a nakonec i pro EU, která by současné problémy vůbec nemusela řešit. Pokud se však uprchlíci z válečných zón už dostanou do Evropy, jednoduše je odmítat nemůžeme. Náleží jim ochrana podle mezinárodního práva.

Zvláštní je, že podle statistik se letošní počet uprchlíků přicházejících do Evropy nijak zvlášť neliší od let minulých. Ty počty jsou navíc mnohonásobně nižší, než musí absorbovat mnohem chudší a mnohem menší státy v okolí konfliktu, jako je například Jordánsko nebo Libanon. Je tedy otázka, co nebo kdo v Evropě vyvolává současnou hysterii, strach a napětí.

Diplomat a někdejší šéf Člověka v tísni Tomáš Pojar a zároveň i think-tank Evropské hodnoty navrhují jako řešení imigrační krize výstavby uprchlických táborů v severní Africe. Pojar říká, že bychom tím naplnili naše azylové závazky vůči uprchlíkům a ochránili bychom je tím. Souhlasíte s takovým řešením?

Nevím, kterou severoafrickou zemi má pan Pojar na mysli. Možná pro uprchlíky z některých afrických zemí by to smysl mělo, ale Syřany bych například do Libye určitě nestěhoval. Mnoho z nich se podle mého názoru pokouší dostat do Evropy proto, že životní podmínky v tamních uprchlických táborech jsou jednoduše neúnosné, snad kromě táborů na území Turecka. Podle mě by bylo nejlepší, kdybychom jim pomohli tam, aby do Evropy vůbec nemuseli. Aby byli co nejblíž své vlasti. Někteří lidé u nás kritizují to, že do Evropy odcházejí hlavně muži. Pokud tomu tak opravdu je, je to proto, že nechtějí brát hned celou rodinu a děti do neznáma, a nechají je prozatím v uprchlickém táboře. Možná také na to nemají dost peněz. Věří, že buď k sobě rodinu budou moci vzít později, nebo že si v Evropě vydělají nějaké peníze a budou své rodiny podporovat.

Expremiér Petr Nečas v rozhovoru pro PL hovořil o nutnosti nastolení otázky zrušení Schengenu v reakci na současnou krizi. Europoslanec Jan Zahranil a exministr Alexandr Vondra i další zase říkají, že jižní státy schengenského prostoru neplní své závazky, když imigranty pouští do Evropy. Byť je to prý složité, měli bychom vymáhat plnění těchto povinností. Co by bylo dle vás nejlepší řešení?

Vůbec nejlepší by bylo, kdyby situace, kdy lidé utíkají před válkou a pronásledováním a jde jim o holý život, vůbec nenastaly. Zde by se měly některé západní země zamyslet nad tím, jak velký podíl na současné situaci nesou. Když už konflikty vypukly, je na místě snaha o jejich rychlé řešení a pomoc lidem, kteří to potřebují. A to jak v zemích konfliktu, tak v okolních státech, na které uprchlické vlny doléhají nejvíce, nesrovnatelně víc než na země EU. V tomto ohledu mají bohaté země světa včetně Západu také značné rezervy. V Sýrii zuří válka už pátým rokem. A když už tito uprchlíci dorazí do Evropy, neměli by zůstat bez pomoci.

I zcela proevropští pozorovatelé říkají, že příliv migrantů se musí zastavit právě proto, aby nedošlo ke zničení evropské myšlenky, poštvání lidí proti EU a proti Schengenu... Hrozí takové nebezpečí?

Takto to nevidím. Nemyslím si, že současná vlna uprchlíků může převrátit Evropu vzhůru nohama, jak to často slyšíme. V Evropě je řada lidí, kteří štvou a štvali proti EU i bez uprchlíků. Často také slyšíme, že sem nesmíme pustit uprchlíky z třetího světa, abychom si ochránili evropské hodnoty. Jaké jsou ty hodnoty, to už nezazní. Lze snadno dokázat, že například křesťanství, judaismus a islám mají velmi mnoho hodnot společných. Nelze říct, že některé z těchto náboženství je evropské, a druhé není. Všechna nakonec vznikla ve stejné oblasti a teprve potom se šířila dál. Celou historii žijí vedle sebe, podívejme se například na velmi pokrokové muslimské Španělsko mezi 8. a 15. stoletím. Ale i mnoho dalších muslimských zemí má po staletí křesťanské a židovské menšiny. Skutečné příčiny válek, ke kterým během historie docházelo, bychom našli úplně jinde než v náboženských rozdílech. Samozřejmě by se našly výjimky, například křižácká tažení. Spíš to vypadá, že když se u nás mluví o evropských hodnotách, myslí se tím především materiální vymoženosti a životní úroveň.

Co sociálněpolitický rozměr celé věci? Většina imigrantů údajně nemá žádné vzdělání, je tam jazyková i kulturní bariéra. Panují tedy obavy, zda by dokázali najít pořádnou práci a zda by nerozšířili řady nezaměstnané chudiny nebo chudiny, která vykonává nekvalifikované práce... Co k tomu říci?

Nemyslím si, že většina uprchlíků nemá žádné vzdělání. Věřím však tomu, že kdybyste udělali referendum mezi uprchlíky, které válka přinutila opustit své domovy, tak drtivá většina z nich si bude přát zůstat své vlasti co nejblíž a v kulturně blízkém prostoru. Ale aby nemuseli utíkat do Evropy, to by museli mít důstojné bydlení a život v zemích okolo konfliktu. Aspoň mobilní buňky, které by mohly být po válce přemístěny do Sýrie, ze které se už teď stává měsíční krajina. Nikdo z nás si nedovede představit, jak teď žijí syrští uprchlíci třeba v táborech v Libanonu nebo rodiny s dětmi, co utíkají uvnitř Sýrie před bombardováním z místa na místo. Lidé tu žijí v bídě, nepracují a bují kriminalita. Celá generace dětí nechodí kvůli válce do škol. Součástí takového projektu by tedy mělo být nejen zajištění důstojného bydlení pro uprchlíky, ale i zajištění výuky dětem. Starším studentům a těm, kteří nemohli v Sýrii dokončit své vysoké školy, by pak mohlo být nabídnuto studium nebo vyučení se různým oborům. Tím by zajistili svým rodinám aspoň nějakou budoucnost. Nemuseli by studovat jen v Evropě, ale třeba i v arabských zemích. Další druh pomoci je lékařská pomoc – léčit děti a zraněné, dát jim protézy, vozíky a vrátit je zpět. Mentalita místních lidí je poněkud jiná než evropská, a to v tom, že je tam silná vazba na širokou rodinu. Rodinné vztahy spolu s místními zvyky a náboženstvím vždy zajišťovaly morálku a bezpečí. Z těchto důvodů podle mého názoru není dobré, pokud jsou rodiny vykořeněny a blízcí příbuzní žijí každý na jiném konci světa. To, co na Blízkém východě vidíme nyní, je anomálie, která tu nikdy v historii nebyla, a za kterou může svým dílem kolonizace a hlavně diktátorské režimy, které přišly po ní a se kterými Západ dlouhodobě spolupracoval a udržoval je při životě.

Zastánci imigrace upozorňují, že třeba v případě Velké Británie dochází dlouhodobě k úspěšné ekonomické aktivitě přistěhovalců. Jiné evropské země vykazují alarmující čísla výskytu nezaměstnanosti, sociální potřebnosti i kriminality… Jsou ti přistěhovalci, kteří připlouvají přes Středozemní moře, ekonomickou šancí pro Evropu, nebo spíš hrozbou?

To záleží mimo jiné i na tom, jaké se jim vytvoří podmínky. Pokud je Evropa přijme, a pak tu budou žít vyloučení, na okraji společnosti, budou nezaměstnaní nebo diskriminovaní v různých otázkách, pak to může vyvolat nepokoje, jako například před pár lety na pařížských předměstích, které bohužel přerostly až k nezákonnému ničení majetku. To je nutné odsoudit a zároveň zdůraznit, že se jich účastnili většinou afričtí imigranti bez rozdílu a že s žádným náboženstvím neměly nic společného.