Odešel jste s rodiči z Československa v roce 1987, ale určitě jste další dění ve vlasti sledoval. Když se ohlédnete za tím svobodným čtvrtstoletím v České republice, jak byste ho ze svého pohledu zhodnotil?

Byla to jedinečná éra. Lidé u nás si zažili fázi svobody, kterou jim mohou závidět i na Západě. To nadšení a víra v pozitivní budoucnost byly v devadesátých letech něčím elektrizujícím. Až mě to někdy bolí sledovat, do jak negativní nálady se celá společnost dopracovala.

Jednou z nejdůležitějších událostí polistopadové epochy byla určitě kupónová privatizace. Jedni ji vnímají jako originální způsob transformace ekonomiky, který vedl k přechodu od státního k soukromému vlastnictví, jiní ji považují za loupež století. Co si o ní myslíte vy?

Autoři kupónové privatizace, tedy hlavně Dušan Tříska a Václav Klaus, prokázali obrovskou odvahu pustit se do něčeho, co před nimi ještě nikdo nikdy neudělal. Chtěli rychle přetransformovat socialistické hospodářství na tržní. Je třeba si uvědomit, že 98 procent všech výrobních prostředků v bývalém Československu patřilo státu. Kuponová privatizace byla určitě úspěch, potvrzují to všechny statistiky vývoje české ekonomiky i ve srovnání s jinými zeměmi, které prošly transformací. To je ten ekonomický aspekt. Vy narážíte na ten psychologický, kdy lidé mají pocit, že se majetek rozkradl. Ten pocit je ale klamný. Jen pět procent všech zprivatizovaných podniků bylo vytunelováno. Bohužel ty kauzy byly mediálně zvýrazňovány, takže subjektivně vnímaná realita byla o hodně horší než ta faktická.

Které z období, jež jsme po roce 1989 v České republice zažili, bylo podle vás pro zemi nejpřínosnější a naopak nejškodlivější, pokud budeme vybírat z časů Klausových vlád, kabinetu Miloše Zemana, následné koaliční vlády v čele s ČSSD a pak pravicových kabinetů v čele s Mirkem Topolánkem či Petrem Nečasem?

Mám pocit, že to jde kontinuálně od deseti k pěti. Anglický myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal, že „svět se progresivně vyvíjí nazpátek“. I Česká republika je v tomto smyslu velmi progresivní.

Co se za těch pětadvacet let v Česku nejvíce povedlo a kde došlo k největší chybě?

Povedlo se nastolit tržní hospodářství a opravdovou svobodu slova. Největší chybou je, že jsme si tyto velmi cenné výdobytky po malých krůčcích nechali vzít. V ekonomické oblasti se vracíme zpět k řízenému hospodářství a ve svobodě projevu se sami svazujeme do kazajky politické korektnosti.

Česká republika vstoupila do Evropské unie 1. května 2004 po dost jednoznačném výsledku referenda z předchozího roku. Aktuální průzkumy však hovoří o tom, že nyní by pro vstup do EU hlasovalo jen kolem 40 procent. Čemu byste takový posun v myšlení lidí přisuzoval?

To je výsledek střetu s realitou. Lidé spojovali se vstupem do Evropské unie naivní pozitivistické vize. Realita už tak růžová není.