Když se podíváme na výsledek v Británii a na drtivou výhru Nigela Farage a jeho strany s jasným názvem – The Brexit Party, na blamáž Labouristů, kteří skončili třetí a Konzervativců, kteří dokonce propadli až na páté místo, jde o jasný signál britských voličů, že chtějí Brexit? Očekáváte, že se nyní dají věci do pohybu?

Už asi máme toho brexitování, tedy loučení se a neodcházení, všichni plné zuby. Nigela Farage, jeho UKIP i aktivity ve frakci Evropa svobody a přímé demokracie (EFDD) sleduji přibližně od roku 2009. Bravo! Lepší poděkování za svůj dlouhodobě konzistentní názor, si nemohl přát. Co jiného by mělo být přesnou projekcí vůle voličů v Británii? Tento výsledek čtu jako „Brexit BUDE – s dohodou i bez dohody“.

Je docela možné, že nedávné prohlášení Jean-Claude Junckera na adresu brexitchtivé Británie, bylo tou nejlepší předvolební kampaní, která vyhnala Brity k urnám.

Brexit totiž není nebezpečný pro Británii. Bude to jen krátkodobá systémová změna, na kterou si všichni rychle zvyknou. Něco jako hysterie na přelomu milénia, kdy všichni čekali, jestli nezkolabuje globální informační či bankovní systém. Brexit je nebezpečný pouze pro samotnou EU, protože ukáže, že z čím dál tím méně svobodného spolku lze bez následku vystoupit. To může ještě více posílit vůli euroskeptiků, iniciovat odchod dalších zemí.

Jak se díváte na aféru Heinze-Christiana Stracheho? Zničila vládní potenciál rakouské pravice? Skandál inicioval rakouský právník íránského původu Ramin Mirfakhrai. Měl pravdu Jan Zahradil, když řekl, že odteď se tímto způsobem budou likvidovat ti, kteří jsou „politicky nepohodlní“?

Jan Zahradil přesně ví, co říká. Medializované provokace jsou mincí, která má dvě strany. Může to být hra zpravodajských služeb, stejně jako to může být selhání zpravodajských služeb. Vždy musí být úmysl, realizátor a oběť. Samotná média by měla respektovat jakýsi etickobezpečnostní kodex a citlivě posuzovat, komu tou či onou senzací prospějí. I politik, který je na dovolené a je v alkoholovém opojení, se může v této konstelaci projevit jako chvástavý ješita. Zda by byl schopen své sliby realizovat a zda to kontrolní a schvalovací mechanismy vůbec umožňují, je věcí druhou. Já osobně podobný „mediální terorismus“ a účelové útoky na stabilitu státu, hluboce odsuzuji. 

Dvě největší frakce europarlamentu, tedy EPP (u nás TOP 09 a KDU-ČSL) a S&D (u nás do 2019 ČSSD) oslabily. Naopak na vzestupu je frakce Zelených. Čemu to lze připsat? Reagují lidé na klimatické stávky mladých v čele s Gretou Thunbergovou?

Nemyslím si, že by dítě zneužité klimatickou propagandou, obrátilo kormidlo politických poměrů v EU. Podněcování studentských stávek je starý a osvědčený formát, který ovšem funguje jen v době vyučování. Pokud by se stávkovalo o víkendech a součástí stávky by byl sběr odpadků z lesů, účast by byla jiná. Životní styl, osobní nároky na životní prostředí, možná i sebereflexe a odpovědnost, vedou k reálné individuální vizi a „zelenému myšlení“. To nemyslím zle. Přece jen v dnešní politické džungli slibů a zastrašování, je ochrana přírody a dědictví předků, pro mnohé relativně jedinou smysluplnou volbou. Že je pak jejich individuální nadšení pro správnou věc přetaveno v liberální politické hnutí s někdy až fanatickými prvky, je věcí druhou.

Má oslabení socialistů v Německu a ve Francii potenciál výrazně změnit příští podobu EU? A co posílení euroskeptiků ve Francii a také v Itálii, kde Matteo Salvini podle předběžných výsledků zvítězil s téměř 34 % hlasů?

Z výsledků voleb v Německu necítím oslabení socialistů. Spíše tam došlo ke změně věkové struktury a odlivu k Zeleným. Naopak Francie je varovným signálem pro Macrona, kterému dlouhodobě klesá popularita. Výsledky v obou zemích mohou znamenat změnu priorit v celoevropském měřítku, kdy společný „evropský zájem“ může být nahrazen „zájmem o řešení společných problémů“ členských států. To by byl velice užitečný krok, který by zároveň mohl být i záchranou existence samotné EU, ovšem už trochu svobodnější EU.