Jak hodnotíte vystoupení Miloše Zemana v OSN s ohledem na jeho dřívější mezinárodněpolitické kroky?

Jeho návrhy nejsou žádným velkým překvapením, teď využil příležitost v OSN a není ani první, kdo podobné návrhy přednesl. Zahraniční politika Miloše Zemana je podle mě jedním z problematických aspektů jeho prezidentství, kdy je pro část společnosti hůře stravitelný. Jeho vztah k Rusku nebo k Číně zejména část pravicových voličů nese velmi nelibě. Prezident Zeman je ale poměrně konzistentní, dalo se to čekat. A kdo takové jednání před jeho volbou nečekal, asi neměl správné informace.

Problematické jsou jeho vztahy s Putinem a současnou ruskou politickou reprezentací i jeho vztahy k Číně, které jsou vřelejší, než má většina evropských státníků. Rusko okupuje část Ukrajiny a účastní se válečného konfliktu proti ní, Čína má řadu deficitů v oblasti lidských práv, to jsou důvody, proč je to problém. Zeman tento aspekt ale nechce vidět a soustředí se na jiné priority, spíše ekonomické.

Postoj Miloše Zemana v zahraniční politice se liší od vládní linie. Co to pro Česko znamená?

Zahraniční politika je oblastí, kde můžeme vidět poměrně výrazný rozdíl v tom, co prosazuje vláda a o co se snaží prezident. Česká republika je ale parlamentním režimem, a tak by se slušelo, aby směrem ven mluvila jednotnou řečí. Jakékoli rozpory mezi tím, co dělá vláda a co prezident, vedou spíše k tomu, že působíme buď trapně, nebo nejednoznačně a nevěrohodně. Naši partneři, kteří nás v Evropě znají, asi vědí, v čem je problém, mají zde ambasády a dokonalé informace. Pro náš obraz v zahraničí to ale dobré není.

Může u nás dojít k posunu k prezidentskému systému pod vlivem přímo voleného prezidenta?

K prezidentskému nikoli, diskutovat můžeme o poloprezidentském. Miloš Zeman se o to jako první přímo zvolený prezident snaží. Navíc pro charakter a fungování demokratického režimu nemusí být ústavní text tím jediným, co určuje sílu politických aktérů. Zemanovi předchůdci se snažili své pravomoci využívat až za hranu toho, co ústava umožnila, aniž byli zvoleni přímo. Například v Rakousku je podle ústavy prezident velmi silný, ale chová se slabě, naopak ve Francii je podle ústavy sice poměrně silný, ale chová se mnohem silněji, než mu ústava umožňuje. A Miloš Zeman si dobře uvědomuje, že je tím, kdo má šanci interpretovat přímou volbu jako posílení vlivu prezidenta. A skutečně o to usiluje, snaží se redefinovat postavení prezidenta v politickém systému České republiky. Někdy je v tom úspěšný, někdy mi zase připadá, že by mohl v těchto snahách být obratnější. Podstatné ale je, že tady ta snaha maximálně rozšířit vliv prezidenta je.

Co je podle vás v jednání prezidenta neobratné?

Myslím, že některé kroky prezidenta Zemana jsou tak kontroverzní, že mohou působit kontraproduktivně. Řada z nich vedla například k tomu, že se musel na čas stáhnout, naopak některé jeho kroky jsou ale součástí širší promyšlené strategie. Například z jeho nejmenování profesorů je podle mě zřejmé, že se Miloš Zeman snaží nastolit situaci, kdy jakákoli prezidentská pravomoc bude interpretována tak, že on o ní rozhoduje. A pokud by to tak být nemělo, Zeman říká, ať mu je odňata. Říká, že nechce jmenovat profesory, jestliže o nich nebude rozhodovat. A pokud by byl této pravomoci zbaven, byla by to jeho výhra – byl by zbaven pro něj nedůležité pravomoci, ale z toho precedentu by mohl odvodit interpretaci, že všechny ostatní pravomoci, které mu zůstávají, jsou takové, že v nich skutečně rozhoduje. Je to situace, kdy Miloš Zeman hraje mnohem promyšlenější hru, než se navenek jeví. Je na tom vidět určitá systematická snaha. Už když kandidoval, naznačoval, že chce být silným prezidentem, a teď jen vidíme, jak to vypadá v praxi. U Zemana je to komplikované tím, že řadu jeho problematických situací způsobuje jeho okolí. Kdyby se obklopil kvalitnějším týmem, polovinu problémů by si ušetřil a mohl by více energie věnovat cíli posilování svých pravomocí. Takto mu lidé z jeho okolí působí řadu zbytečných problémů, které ho zejména v očích jeho odpůrců oslabují.

Zeman má někdy image „neřízené střely“, je to také spíše součást promyšlené strategie, nebo má opravdu velké sklony k impulzivnosti. Z toho, co lze pozorovat, se dá soudit, že řada jeho kroků je dobře promyšlená a je i dlouhodobě konzistentní. Občas se ale stane, že řekne něco, co není promyšlené, a vyvolá tím problematičtější reakci, než předpokládal. Celá kauza Peroutka vznikla spíše z jednoho nerozvážného výroku, který nemusel být vůbec vyřčen. Jen kvůli neústupnosti Miloše Zemana se pak zrodila taková kauza.

Zeman prý polarizuje společnost. Je dobře, aby prezident takto působil, nebo by měl být spíše spojovatelem národa?

Záleží na tom, co od prezidentské funkce očekáváme. Pokud bychom ji chápali v kontextu typického postavení hlavy státu v parlamentním systému, pak by byla podobná roli panovníka v demokratických monarchiích, kde má hlava státu prakticky nulové pravomoci a slouží zejména k tomu, aby společnost spojovala. V tomto smyslu je v parlamentní monarchii role panovníka velmi užitečná, protože se s ním mohou identifikovat lidé s velmi rozdílnými politickými přesvědčeními. Anglická královna se nevyjadřuje k politice. Kdyby ale zaujala jednoznačný politický postoj, začala by společnost rozdělovat, nikoli spojovat. Pokud bychom vnímali roli hlavy státu tímto způsobem, tedy že by se prezident měl blížit neutrálnímu nadstranickému monarchovi, který národ spojuje, pak to Zeman dělá špatně. Na druhou stranu tady ale jsou poloprezidentské režimy, kde je prezident druhou složkou exekutivy a dělí se s premiérem o reálnou moc. Je zjevné, že Miloš Zeman by se rád viděl v té druhé roli. Češi historicky vnímali prezidenta spíše v první rovině, přímá volba ale dala příležitost posunout toto vnímání výrazněji ke druhé variantě. Bude záležet i na nástupcích Miloše Zemana, zda a jak se české prezidentství změní.

Jak se od prezidentské kampaně posunulo vnímání lži v politice? Miloš Zeman vcelku bez problémů a otevřeně lež použil, a nic se nestalo…

Zřejmě nijak. Kdybychom jako společnost byli na něco takového citliví, Zeman by pravděpodobně nebyl zvolen, a pokud ano, neměl by takovou míru popularity, jakou dnes má. Česká společnost je ale zřejmě k neférovému chování tolerantní a ochotná přijmout strategii, že účel světí prostředky. V některých vyspělých demokraciích by to pro politika byla stopka, ale u nás zjevně ne.

Jaké má Miloš Zeman šance na znovuzvolení?

Nerad dělám prognózy, ale myslím si, že šance na znovuzvolení Miloše Zemana jsou v tomto okamžiku poměrně velké, zvláště když proti němu nestojí žádná silná osobnost. Zeman také ví, že s blížícími se volbami bude muset změnit přístup k výkonu prezidentské funkce, a to nepochybně udělá. Pak jeho znovuzvolení není vůbec nereálné.

Tématem dělícím společnost jsou i uprchlíci. Jak toto téma změnilo politickou scénu?

Zatím se zdá, že politická scéna se vlivem uprchlické krize u nás příliš nemění, změnila se rétorika některých politiků a stran. Někteří se snaží situace využít, aby se pokusili zachránit v parlamentní politice, myslím tím rezidua Úsvitu přímé demokracie. Problém uprchlické krize je ale složitý v tom, že nemá jasná černobílá řešení a nejde o boj dobra se zlem. Je třeba citlivě rozlišovat. Pro odpovědné politiky je to nepříjemné, protože když nelze mít jasné, jednoduché a srozumitelné stanovisko, těžko se problém směrem k voličům komunikuje. A to jsou právě příležitosti pro politické extremisty, kteří mají jednoduché a všem srozumitelné argumenty. Na uprchlíky má řada lidí ostře zformulovaný názor, ale málokdo se s některým uprchlíkem setkal, natož pak s důsledky, které by vysoká imigrace způsobila. Myslím si, že jsou u nás hlavními motivačními faktory pro formulování postojů veřejnosti vůči uprchlíkům strach, absence zkušenosti a neznalost. Navíc je problém složitě řešitelný a optimální řešení se budou občanům složitě vysvětlovat.

Jak by měly postupovat tradiční, zavedené strany?

Měly by vše odpovědně vysvětlovat. Důležité je, aby etablované politické strany, které nechtějí sklouznout k populismu, byly tím, kdo je názorovým lídrem, a ne tím, kdo je vlečen veřejným míněním. A hlavně musí nějaký funkční koncept řešení skutečně mít.

Je tady místo pro novou extrémní stranu, jako jsou třeba Svobodní v Rakousku?

To místo je tady dlouhodobě a je v podstatě překvapivé, že zatím nebylo obsazeno. Vyplnil je Okamurův Úsvit, ale ten se rozpadl. Takový prostor je ale vždy a uprchlická krize může zvýšit šance subjektů, které jej budou chtít obsadit. Zavedené strany tomu mohou čelit tím, že budou problémy skutečně řešit.

V souvislosti s nechutí přijmout kvóty se Češi stali terčem kritiky jako xenofobní sobci. Jsme takoví?

Hlavním motivačním faktorem je zde strach z něčeho neznámého, Češi nejsou více xenofobní než řada západních společností. Dokonce bych řekl, že některé západní společnosti mají problém v tom, že se tam lidé naučili korektně vyjadřovat, aby za xenofoby nebyli označeni, ale to neznamená, že tak nepřemýšlejí. Výsledkem je, že jsou navenek korektní, ale mají uvnitř hluboce zakořeněné předsudky. My v České republice nemáme výraznou zkušenost s imigrací a bude záležet na tom, jak naše nová zkušenost bude vypadat. Záleží právě na tom, jak zafunguje vládní politika vůči uprchlíkům, a to nakonec ovlivní i postoj společnosti.