Slavíme sto let republiky. V jakém stavu je naše země dnes?

Po celých 100 let stála naše státnost mnoho lidských osudů, včetně některých mých předků. Dnes se točíme v kruhu. Po účasti ve východním bloku jsme na chvíli po roce 1992 ochutnali nezávislost a samostatnost, abychom se jich pak vzdali vstupem do Evropské unie. Existence Evropské unie je přitom založena na přímém popření existence státnosti, samostatnosti a nezávislosti národních států a tuto doktrínu se snaží každým rokem naplňovat. Po přijetí Lisabonské smlouvy a ztrátě práva veta v klíčových oblastech jsme se stali provincií států s nepoměrně větší hlasovací silou, které používají EU jako nástroj. Dodnes mi zní v uších slova bývalého předsedy Evropské rady Hermana Von Rompuye: „V EU již nesmí být místo pro slova jako národ a vlast ve smyslu národním.

Nová Evropa musí vymazat tyto pojmy ze slovníku. V EU není pro tyto pojmy místo. Čím dříve si to všichni uvědomíte, tím lépe.“ Bohužel tam tehdy nestál nikdo, kdo by mu s respektem a úctou k našim předkům uštědřil jednu výchovnou. Více než stav dnes mě zajímá, co a proč bude zítra. A v tomto kontextu nesmí budoucí generace číst o bývalé existenci naší vlasti už jen v nových samizdatech a zakázaných knihách někde na půdě. Musíme znovu bojovat za českou státnost.

Pokud jde o Andreje Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

Většině lidí je přirozené, že se snaží získat co nejvíce pro sebe s vynaložením co nejméně energie. Je to normální a v politice z toho plyne i stálé hledání někoho, kdo za většinu lidí něco udělá. Ani to není nic špatného. Ostatně od toho tu my politici jsme, abychom v rámci získaného mandátu dělali věci za občany. Ovšem nikoli ve prospěch svůj, nýbrž ve prospěch právě těch občanů, kteří nám to právo svěřili. A tady nastává kámen úrazu. Současný systém totiž došel do stavu, kdy se volby na všech úrovních smrskly na soutěž o to, kdo ovládne veřejnou kasu, aby ji mohl podojit (čest výjimkám). A je to tak proto, že státní a veřejná moc nabobtnala do neskutečných rozměrů, což je ale paradoxně zase důsledek toho, že lidé chtějí po státu a politicích, aby za ně udělali víc a víc.

Pana Babiše a vše kolem něj sleduji podrobně příliš dlouho, abych si mohl myslet, že právě on je spasitelem a řešením výše uvedeného. Není. Je jen dalším pokusem společnosti lidí v této zemi po předchozích zklamáních. Jeho cesta v politice skončí společně s vystřízlivěním lidí, až uvidí, že na nich stát klečí víc než před Babišem. Koneckonců dnes už se nemůže vymlouvat na to, že není politikem. Dnes už je se všemi ostatními na jedné lodi. Hrát si na to, že mezi ně nepatří, když je už ve druhé vládě ve dvou volebních obdobích, to je čistokrevný faul. Na druhou stranu je ale také férové říct, že za jeho vznik může nenažranost a chyby politiků napříč stranami v době před ním. Pokud by lidé byli spokojeni s jejich politikou, žádný Babiš by tu dnes nebyl. Je čas dát příležitost jiným pro dobu místo Babiše a těch, kvůli kterým se dostal až nahoru.