Začátkem června odvolal rektor ČVUT z funkce ředitele Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky profesora Vladimíra Maříka, jenž se podílel na založení ústavu a stál v jeho čele celých pět let jeho existence. Když byl jeden z největších tuzemských odborníků takto odstaven, vzpomněl jsem si na vaše odvolání z čela Ústavu experimentální medicíny, které bylo ještě vygradováno vaším nuceným odchodem a nemožností pokračovat v dosavadní práci. Je odstraňování nepohodlných lidí už zase běžným jevem?

Chtělo by se věřit, že se jedná o ojedinělé excesy. Na druhou stranu si je nutné přiznat, že i v akademickém prostředí hraje značnou roli obyčejná lidská závist. Zvláště, vede-li se nějakému vědeckému pracovišti dobře a umí pro svůj rozvoj získat granty a další finanční prostředky. To se v plné míře týká jak institutu profesora Maříka, tak ústavu, který jsem stejně úspěšně vedla já. Říká se, že v naší zemi se úspěch neodpouští a vědecký svět není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Nejhorší na celé věci je, že takové náhlé odchody, často motivované osobními animozitami, nejen mohou, ale skutečně poškozují výsledky mnohaleté vědecké práce. Vedou, když ne zrovna k plnému rozkladu, tak alespoň nějakou dobu trvajícímu úpadku vědeckého pracoviště se vším, co z toho plyne, jako jsou třeba odchody důležitých vědeckých pracovníků a jejich žáků často rovnou do zahraničí. Situaci kolem odvolání kolegy Maříka znám jen z médií. Vím ale, že je to respektovaný vědecký pracovník, který pro vědu dýchá. Vědci jsou ale také jen lidé, mohou dělat i chyby. Jenže v normální společnosti se chyby napraví a je to, vedení je velkorysé a media by neměla dělat senzace. Proto se i díky své zkušenosti mohu docela dobře vcítit do toho, co kolega prožívá dnes. Mladí totiž mají možnost odejít do zahraničí, ti starší, jako profesor Mařík nebo já, už tu možnost nemají, anebo to mají mnohem těžší.

Chcete věřit, že se jedná o ojedinělé případy, takže neúcta k předním českým vědcům – to asi můžete posoudit ze zkušeností v Akademii věd – není běžným jevem?

V poslední době to bylo tedy nejen na ČVUT, ale i jinde. Především v Akademii věd se stalo několik takových případů. Pro údajná pochybení bylo pod taktovkou vedení AVČR a nekompetentních či ustrašených ředitelů ústavů vyvoláno nátlakové odejití hned několika vědců. Z důvodů, bohužel, buď vědecké konkurence, závisti, pod záminkou vykonstruovaných obvinění, která se nikdy neprokázala, či pod záminkou věku. Tak v poslední době to byl například profesor Karel Oliva, ředitel Ústavu pro jazyk český AVČR, profesor Jaroslav Šesták z Fyzikálního ústavu AVČR, profesor Govindan Dayanithi a docent Alexander Chvátal z Ústavu experimentální medicíny AVČR, samí čeští eminentní odborníci! Všichni již získali mnoho cen a ocenění a proto si zaslouží uznání mateřských institucí. Pokud mohu, ráda bych jim touto cestou vzkázala, že byť čeští špičkoví vědci žijí u nás v obavách, nebo jsou perzekuováni za drobné chyby, nesmí se nechat lidmi, jako je v případě Akademie věd Jiří Drahoš a jeho přisluhovači, zlomit. Byla by to škoda nejen pro ně, ale zvláště pro naši vědu!

Kde po odchodu z Ústavu experimentální medicíny AV ČR vědecky působíte a na čem momentálně pracujete?

Předně bych ráda zdůraznila, jak moc mě mrzí, že léčba kmenovými buňkami, na které jsme tak intenzivně roky pracovali a která přinášela nezpochybnitelné výsledky alespoň ve směru zpomalování choroby, není pro pacienty dostupná. Obracejí se na mne dodnes s díky a s žádostmi o léčbu za každou cenu. Já ovšem mohu dělat pouze to, co předpisy dovolují, i když dnes vím o lepší terapii, než byla ta popsaná již v naší publikaci. Ostatně ta je nyní často citována v zahraniční odborné literatuře. Námi zkoušená léčba však u nás byla z důvodů nedostatku financí a ze strachu zkoumat dál tuto chorobu zastavena. Proto pokračuji ve výzkumu léčby stejnou cestou. Ve spolupráci se soukromým investorem se naplno rozjela výstavba laboratoře, ve které již v příštím roce zahájím další výzkum a kolegové i výrobu kmenových buněk pro pacienty a to i ve spolupráci se zahraničními partnery.