Vladimír Putin je u moci dvacet let. Jde o nového diktátora?

Vladimír Putin byl do čela Ruské federace vybrán Jelcinem symbolicky na přelomu století a vlastně i tisíciletí. Že se země, která v roce 1998 vyhlásila bankrot, což u velmoci byl historicky jev zcela ojedinělý, stal konsolidovaný stát, který se znovu stal světovým hráčem na kolbišti mezinárodní politiky, byl jeho jednoznačným úspěchem. Je jinou stránkou věci, že tak učinil metodami, které nejsou u nás obvyklé. Ale co je v porovnání s námi v Rusku obvyklé? Rusko za celou dobu své existence zažilo demokratické způsoby vlády, jak my je chápeme, pouhého půl roku – za Kerenského vlády od února do listopadu 1917. To ani pro dítě nestačí, aby se naučilo chodit, natož mluvit. Rusko má styl vlády, jaký si přeje, o čemž svědčí přes 80 procent hlasů Rusů, kteří fandí Putinovi. Ale je vůbec možné našimi měřítky měřit jiné, kteří mají zcela jiné míry? Míry v přímém slova smyslu mají od nás rozdílné třeba i Britové a nežádáme je, aby je změnili podle našich. Platí-li to ve fyzice, proč by to nemělo platit v politice? Samozřejmě, pokud to neporušuje závazky, třeba i mezinárodní smlouvy, přijaté rovněž jimi samotnými, což je třeba problém lidských práv a svobod.

Už jsem poznamenal, že sice 80 procent obyvatel vyjádřilo Putinovi podporu, znamená to však také, že 20 procent bylo proti. Ti vyjádřili svůj názor v nedávných protestech, jež byly násilně potlačeny. Když to připomenul francouzský prezident Macron Putinovi při jejich nedávném setkání na francouzském Azurovém pobřeží, Putin mu odpověděl, že si vzali příklad z toho, jak francouzská policie potlačila několikatýdenní protestní akce « žlutých vest » ve Francii. Pravda, není to asi přesné přirovnání, takzvané žluté vesty se dopouštěly násilí a moskevští demonstranti nikoliv, nicméně to bylo vyřčeno. Myslím, že jsem se už jednou zmínil o anketě, kterou iniciovala opoziční Nezavisimaja gazeta. V ní se ptali 20 000 obyvatel, co si vlastně představují pod pojmem lidská práva a svobody. V drtivé většině lidé odpovídali, že bezplatné vzdělávání, bezplatnou lékařskou péči a jen čtyři procenta z nich také svobodu shromažďovací. Úhly pohledu mohou být tedy různé, žádná pravda není absolutní. Rusům ani tak nevadí, když je řídí tvrdá ruka, hlavně když zajistí pořádek, chléb a hry, jak říkali už staří Římané. To Vladimír Putin zařídil a ze zmatků Jelcinova vládnutí a úpadku ruského postavení ve světě znovu učinil disciplinovanou zemi a rovnocenného partnera na mezinárodním kolbišti.

Dnes je Rusko uznávaným hráčem, uvažuje se o jeho znovupřijetí do skupiny G7, z níž bylo vyloučeno kvůli anexi Krymu, a světoví státníci s ním opět navazují dialog. Rusku se také vytýkají jeho dobrovolníci v bojích ve východní Ukrajině. Jenže kdo všechno zasahoval v Ukrajině, která se stala evropským kolbištěm různorodých zájmů. Vždyť i náš Karel Schwarzenberg jako tehdejší předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny vystupoval na kyjevském Majdanu a nebyl tam na pozvání ukrajinské vlády, ani se s jejími členy nesetkal. Jistě, projev není anexe, ale vměšování je to také. Vždyť tam lidi nabádal, aby to udělali tak jako my v listopadu 1989 – svrhli tehdejší moc.

Jaký je tedy podle vás dnešní ruský vliv na Evropu?

Nedovedu si představit, co by například dělalo NATO, kdyby nebylo Ruska. Kde jinde by hledalo protivníka, aby ospravedlnilo svou existenci? Maně si připomínám dosti idealistický názor Václava Havla z devadesátého roku, že by bylo nejlepší, aby se oba tehdejší pakty – Varšavská smlouva a NATO – rozpustily a Evropa by si zajišťovala sama kolektivní bezpečnost. Nebylo to možné, protože by tím USA ztratily možnost Evropu ovlivňovat. Té doby se už generál de Gaulle nedožil, ale vzpomínám si, jak v dobách, kdy byl francouzským prezidentem, usiloval o to, aby se Evropa zbavila amerického diktátu, kvůli němu vyvedl Francii z vojenské organizace paktu. Právě on nejvíce razil tezi, že Evropa se rozprostírá od Atlantiku po Ural, od Špicberk po Sicílii, ale nepatří k ní i druhý břeh Atlantiku. To je jedna skutečnost.