Náš rozhovor vychází o půlnoci ze soboty na neděli. Co v tomto čase běžně děláváte?
Mám zatím v pracovním týdnu stále hektické dny, tak ze soboty na neděli v noci již většinou spím a snažím se nabrat síly.

Dá se říci, že k této pokročilé době možná patří sklenka něčeho dobrého, ale stejně tak i sny. Pokud si vychutnáte víkendovou půlnoční sklenku, čemu dáváte přednost? A prozradíte, o čem sníte?
Neodmítnu sklenku vína, ale raději si dám zvečera s přáteli dvě piva. Velmi dobře spím, tak většinou zaspím i své sny. Stává se mi, že si nemohu vzpomenout, co se mi v noci zdálo. Přání mám. Dnes jsou to už více přání veřejná, protože už nemám tolik přání osobních. Samozřejmě, jako každý z nás, přejeme si zdraví pro sebe a pro rodinu, nejbližší přátele. Přemýšlím hodně o podnikání, jak lépe podnikat, čím zaujmout zákazníky.  V současné době je mým největším přáním, aby se zlepšila naše společenská situace, abychom našli jeden u druhého více pochopení, abychom se mohli radovat ze života a ne trpět ve své vlastní zemi, kde jsme se narodili.

Proč jste se rozhodl oprášit v současné době už dost pošramocenou pověst Holešovské výzvy?
Holešovskou výzvu jsem dal dohromady koncem minulého roku. Přemýšlel jsem o tom, co se u nás děje, kde jsou příčiny toho, že všichni nadáváme na všechno. Uvědomoval jsem si při čtení blogů a úvah na internetu, které se zaměřují na naší ekonomickou situaci a politiku, že píšeme slova, slova a zase jsou to jen další slova. Konstatování naší situace bylo již mnoho. Návrhy na řešení nejsou nikde. Proto jsem po e-mailové diskusi s Jiřím Baťou z Holešova sepsal návrh, jak bychom měli postupovat, abychom mohli něco změnit.  Snad jsem navrhl dobrou strategii i taktiku, protože měla Holešovská výzva velký ohlas. Bylo to také díky tomu, že jste si toho jako první všimla a napsala o tom v Parlamentních listech.  Potom se stalo něco, co jsem nemohl ovlivnit. V životě to tak bývá, že na první pokus se nemusí všechno podařit. Tak se snažím o nápravu pokaženého. Holešovská výzva má pošramocenou pověst, ale nyní se jedná už ne tak o Holešovskou výzvu, ale o Naději.

TÉMA: Holešovská výzva

Jaký názor jste si za uplynulé měsíce vytvořil na Slávka Popelku? Hovoří se o tom, že ačkoli byl s Holešovskou výzvou spojován výhradně on jako vůdčí osobnost, vše bylo poněkud jinak? Co k tomu chcete uvést?
S panem Jaroslavem Popelkou jsem se poznal na první schůzce 8.12.2011 v Holešově, kde jsme chtěli projednat můj návrh a domluvit se na dalším společném postupu. Zdůrazňuji, že se jednalo o společný postup a nikoliv o akci jednoho člověka. Jaroslav Popelka se dostavil jako jeden ze sedmi lidí, kteří o schůzce věděli. Měsíc čekal a pozoroval. Po naší domluvě nechal udělat u svého spolubydlícího internetové stránky, a když se všechno rozjelo, tak mě ze stránek spolu s Jiřím Baťou vyškrtl, vymazal moje texty a začal se prezentovat jako iniciátor Holešovské výzvy. Říká se tomu mezi umělci a zlepšovateli, že ukradl nápad. Přitom pošlapal základní myšlenku, kterou jsem do Holešovské výzvy vložil. Ta myšlenka byla jednoduchá. Sjednotit existující občanské iniciativy, občanská hnutí a podpořit společně odboráře v jejich neúspěšných demonstracích na podzim 2011 a v jejich úsilí donutit vládu k podání demise.

Myslíte si, že právě osobnost a ambice pana Popelky mohly stát za tím, jak nakonec snahy Holešovské výzvy dopadly?
Pan Popelka se obklopil sobě rovnými přáteli, lidmi, kteří mu věřili. Začal organizovat něco, co ukradl. Potřeboval se zřejmě zviditelnit, když se mu nedařily jeho akce s výběrem hymny každého 17. dne v měsíci na Václavském náměstí u muzea. Myslím si, že za neúspěchem Holešovské výzvy jsou skutečně obrovské ambice pana Popelky, ty se mu nedají upřít. Je to určitě také jeho nespokojenost se svými neúspěchy a pokus o zviditelnění. Jaroslav Popelka nebyl autorem Holešovské výzvy a nepochopil ji dodnes. Zřejmě nezná pojem zrada, a proto se jí tak snadno dopustil. Byl to on, který Holešovskou výzvu zradil tím, že její autory a lidi, kteří ho pozvali na první schůzku, po třech dalších schůzkách v prosinci 2011 a v lednu 2012 obratem z Holešovské výzvy vyloučil. Tím ovšem od Holešovské výzvy odradil všechny občanské iniciativy, které jsme chtěli spojit.

Neuvažoval jste o tom, že byste se od názvu Holešovská výzva, který, jak ukázal čas, štěstí nepřinesl, odpoutali a pojmenovali Vaše příští aktivity jinak?
Problém není v názvu. Každý problém je v lidech. Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Holešovská výzva, její myšlenka, se nezpronevěřila lidem a nezklamala. Také město Holešov za nic nemůže. V názvu se objevuje jeho jméno jenom proto, že jsme první schůzku organizovali a Holešovskou výzvu uvedli do života právě v Holešově. Nemám ambice na příští aktivity. Nemám ambice zakládat politickou stranu, ani nemám zájem usilovat o vstup do politiky. Výzva v Holešově vznikla a potřebovala jen jméno na přechodnou dobu. Holešovská výzva má vyjmenované důvody, proč vznikla, co chce řešit, jak chce problém řešit, a tím končíme.

Proč tedy vznikla?
Vznikla proto, že máme dojem, že se u nás nedá už nic ukrást a Policie ČR nechce privatizační podvody řešit a trestat. Vznikla také proto, že se stát stále zadlužuje, přestože občanům utahuje opasky. Stát neumí vybírat daně od bohatých a často podvodných firem, ale ani od malých soukromníků. Naše politická reprezentace se podílí na reformách ve větší či menší míře již 20 let. Stačí se podívat do parlamentu. Někteří poslanci si už na své lavice za těch 20 let zvykli tak, že je nechtějí opustit. Problémy tu jsou stále stejné a jsou za nimi skrytí stejní politici, kteří prolezli už také tři politické strany. Nemusím snad jmenovat, že? Cílem Holešovské výzvy měla být demise vlády a předčasné volby. Jakmile bude tento cíl splněn, Holešovská výzva, která se dnes jmenuje Holešovská výzva – naděje, skončí. Samozřejmě, že neskončí naděje, ta určitě přežije. Proto jsem neuvažoval o změně názvu. Je to pro myšlenku samotnou. Také cítím určitý dluh vůči městu Holešovu, které za nic nemůže. Chtěl bych, aby občané Holešova byli na výzvu nakonec hrdí. Jsem z Českých Budějovic. Výzva se také mohla jmenovat jako českobudějovická.  Na názvu ale skutečně tolik nezáleží.

Jak velkou máte v tuto chvíli podporu od veřejnosti? A dá se říci, z jaké vrstvy obyvatelstva je ta podpora nejčastější? Proč?
O podpoře občanů jsem dost často přemýšlel. Mám čtyři syny od 28 do 43 let.  Mám už také tři vnuky. Oni žijí podobným životem, jako jsme žili my, narození po II. světové válce v 60, 70 a 80 letech. My jsme také politiku mnoho nevnímali a bylo nám skoro jedno, co se u nás děje. To jsme začali chápat až mnohem později. Odpovědnost za sebe přichází s odpovědností za rodinu a s odpovědností za děti.  Myslím si, že je to podobně také u lidí, kteří se do Holešovské výzvy nejvíce zapojili. Jak to pozoruji, píše mi nejvíce lidí od 50 do 80 let. Je to zřejmě proto, že v naději čekali, co přinese nová doba po roce 1989. Všichni jsme toužili po svobodě, po cestování po světě, po malém státu, myslím s malou administrativou, který nás nebude obtěžovat, hlídat a stále nám něco nakazovat. Ten, kdo pracoval 20 let v socialismu a měl možnost si koncem 80 let volit podnikového ředitele, ten si po 22 letech v kapitalismu uvědomuje, že jsme se nedočkali slibů a může porovnávat, co bylo a je dnes dobré nebo špatné. 

Co například?
Tak, jak se u nás v tzv. privatizaci rozkradl státní majetek, to nemá obdoby snad nikde na světě a u nás ani po Bílé hoře. Svobodu máme, ale jakou? Cestovat do USA myslíte, že je svobodné? Tělesné prohlídky, prověřování osoby až do naha myslíte, že je výraz svobody? Počet sebevražd u nás, počet trestných činů a přeplněné věznice má být výraz svobody? Nové a nové zákony nás stále více a více omezují. Toto tvrzení musím upřesnit. Nové zákony omezují jen občany, kteří poctivě pracují, ale nezamezují podvodům a krádežím ve velkém. Žádným způsobem neomezují dnešní zákony lidi, kteří nechtějí pracovat a nezabrání lidem krást ze státního rozpočtu ve velkém, pomocí státních zakázek. Lidé mohou cestovat kamkoliv, ale nemají na to peníze.  Myslíte, že se cítí skutečně svobodní? Myslíte, že je svoboda, když lidi chodí bez zubů, protože nemají peníze na zubaře? Je to svoboda, když lidé žijí jako zvěř pod mostem?  Pro některé lidi to svoboda je. Ale mnozí jsou pod mostem, protože jinou možnost už nemají.

Při jednom našem setkání jste pronesl to, že revoluci nemohou dělat lidé z hladu. Měl jste tím někoho konkrétního na mysli? A kdo by tedy podle Vás měl u těch změn stát – jaký by to měl být člověk?
Kolem Holešovské výzvy, vedle slušných lidí ze starší generace, se seskupilo také několik mladších lidí, kteří nemají práci, žijí po několika lidech ve společných bytech, nemají rodiny nebo je opustili, v životě nenašli smysl a uplatnění svých schopností. Tito lidé začali velmi ochotně organizovat pouliční demonstrace bez rozmyslu, ale o to s větším elánem. Nedivím se, že potom byli označeni za lůzu.

Vy jste poznal osobně, jak ti lidé třeba žijí?
Ano. Jak jsem některé z nich na Klárově a kolem pana Popelky poznal, tak jsem pochopil, že jde o lidi, kteří nemají mnoho peněz. Vydělávají si sběrem šrotu a příležitostnými brigádami, často na černo. A žijí ze sociálních dávek. Takovým lidem říkám, že mají hlad. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy. Tito lidé nemohou organizovat lidový protest proti vládě. Předně, nemají dost často téměř žádné znalosti z historie, nebo když, tak jen povrchní, zmanipulované sdělovacími prostředky, ale ze školy si toho mnoho nepamatují. Nejhorší je, když se sami málo o historii zajímali. Podle mého názoru, mají tito lidé v ulicích také svoje místo a oni tam určitě budou.

Kdo podle Vás, tedy má potenciál na to, aby něco mohl změnit?
Změny musí přicházet od lidí, kteří dokázali v životě, že jsou schopní se uplatnit, postarat se o sebe, o vlastní rodinu a dokonce zaměstnávat další lidi nebo vynikli v nějakém oboru. Zdravý pohled na svět nemá určitě demagog z levého ani z pravého spektra naší poltické scény.  Ti dokáží na sebe vzájemně chrlit jen nenávist. Proto měla v sobě Holešovská výzva také větu: Odmítáme demagogii zleva i zprava. Odmítáme anarchii. Mám tedy na mysli lidi úspěšné, kteří mají argumenty, zkušenosti, pracovní návyky a určitou kulturní úroveň a znalost života, cit a zdravý pohled na svět.

Jak Vám bylo, když jste sledoval postupný úpadek Holešovské výzvy? Neměl jste chuť se nějak do ní opakovaně zapojit? Pokoušel jste se o to nebo jste už byl odmítán?
Když nastal úpadek Holešovské výzvy, nebylo to pro mě jednoduché. Měl jsem pocit bezmocnosti a zoufalství. Přitom jsem předem věděl, jak to dopadne.  Pokusil jsem se s panem Popelkou o tom komunikovat. Napsal jsem mu, že porušil principy Holešovské výzvy tím, že ji rozdělil, když cílem Holešovské výzvy bylo lidi spojovat. Předpověděl jsem mu, že se Holešovská výzva rozpadne po demonstraci 15. 3. 2012. Napsal mi na to, abych ho nechal pracovat a neobtěžoval ho. Tím jsem zcela skončil a jen jsem mohl sledovat, jak se postupně ztrapňoval. Holešovská výzva tím zcela skončila. Neskončil ale pan Jaroslav Popelka. Dále bubnováním na Hradčanském náměstí prý vyhání prezidenta z Hradu. Organizuje občanskou neposlušnost a v poslední době rozesílá zprávy o krvavé revoluci. Jímá mě z toho hrůza.

Objevily se informace o tom, že první celonárodní konferenci v pražském Hloubětíně, jste zajišťoval Vy, včetně pronájmu sálu. Je to pravda? Poté jste však byl málem z toho sálu vyveden a musel jste se držet v pozadí. Dokonce se hovořilo i o jisté ochrance…
Od první schůzky v prosinci 2011 jsme připravovali sjednocující konferenci na 28. 1. 2012. Když nám nikdo z pražských občanských iniciativ nenabídl pomocnou ruku, tak jsem zajistil sál pro konferenci v Hloubětíně, kde bylo dostatek parkování pro auta, snadný příjezd a dostupnost i z centra Prahy. Konference se konala v době, kdy už jsem byl z Holešovské výzvy vyloučen. Na konferenci jsem však přijel, ale bylo mi zakázáno diskutovat. Hodinu před konferencí ke mně přišel pan Popelka, kolem něho jeho ochranka, asi šest mužů a doslova mě vyzval, abych se nepokoušel konferenci zmařit, jinak budu ze sálu vyveden a předán Polici ČR, kterou o mně údajně už informoval.