Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Samozřejmě, že ano. Jde ale o to, co.

Co tedy slavit?

Jsou lidé, kteří zpochybňují samotný smysl existence Československa a přitom velebí masarykovský humanismus a fňukají sotva se ozve nápěv Ach synku, synku. Jejich přístup lze vyjádřit zkratkou: Československo ne, protože bylo moc národní, ale TGM ano, protože byl nadnárodní, nadkonfesijní, nadčlověk. Já to cítím, přiznám se, právě opačně.

Československo bylo obnovením tisícileté české státnosti v moderní státní formě. Jeho vznik byl výsledkem úsilí mnoha generací vlastenců i praktické práce řady českých politiků před první světovou válkou a během ní (připomenu jen jména Karla Kramáře či Aloise Rašína). Nebyl tedy jen dílem Masarykova zahraničního odboje.

Nechci tím nijak snižovat význam, který na diplomatické a mezinárodní úrovni sehrála skupina soustředěná kolem TGM (tedy zejména Edvard Beneš a M. R. Štefánik), jen připomínám, že pro Masaryka samotného se české národní hnutí stalo zajímavým až v době, kdy už disponovalo značnou ekonomickou silou a kdy se, v souvislosti s probíhajícím světovým konfliktem, mohlo dočkat úspěchu. Až do války byl vůči němu Masaryk celkem chladný. Smysl našich dějin ostatně neviděl v národní emancipaci, ale v konfesijním sporu protestantismu s katolictvím, což právem odmítl historik Josef Pekař. Teoretické dílo TGM je charakterizováno myšlenkami evolučního socialismu (dnes bychom řekli neomarxismu), absolutizovaného humanismu (humanrightismu) a moralizujícího mesiášství, které nemohly být ideovým programem pro budování státu, naopak.

V letech první republiky se tato masarykovská ideologie stala zdrojem zcela zbytečných konfliktů a především trvalou zátěží ve vztahu mezi Čechy a Slováky. Vlastně byla hlavní Achillovou patou meziválečné československé státnosti. V jistém smyslu připomíná současné „pravdoláskařství“, i když TGM jeho protagonisty formátem své osobnosti, zejména svým průkopnickým étosem, mnohonásobně přesahoval. Jeho teoretické ideje, které jsem zmínil, byly ovšem zřetelně mělké už v době jejich vzniku. Jeho praktický přínos ke vzniku ČSR pak spočíval ve využití četných kontaktů a rodinných vazeb, které navázal, i skrze svou manželku Charlotte,Garrigue, vůči významným rodinám v USA i kruhům světové elity vůbec. Z vůle této elity se pak stal světově respektovaným vůdcem českého odboje a predestinovaným presidentem. Jako takový si, už kvůli svému úřadu, zasluhuje úctu, nikoli však nekritické zbožštění.

Tak co tedy máme 28. října slavit?

Především to, že tu stále jsme. To vůbec není samozřejmé a stálo to příliš mnoho životů a utrpení. Nemáme právo nad tím mávnout rukou. Ty nářky o rozprodanosti a rozkradenosti, které jste zmínil v úvodní otázce, jsou z velké části oprávněné, ale to nás nemůže vést k nihilismu a rezignaci. Ani to, že se cesty Česka a Slovenska rozešly. My opravdu máme co slavit, protože přes všechny omyly, chyby a dějinné peripetie, které se za těch posledních sto let odehrály, včetně našeho vstupu do EU, český stát nepřestal existovat a Bůh dá, že nepřestane. Ale nesmíme přestat existovat my sami. A to jednak mentálně: musíme chtít být sami sebou, a ne světoobčany (tedy nikým), a jednak hmotně: musíme zakládat rodiny, znovu se naučit spolu v životě vycházet a přivádět na svět potomstvo. 
 
Pokud na to navážeme, prezident Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Jak jsem řekl, my tu jsme. Národ není umělý konstrukt ani abstraktní hodnota, je to existující realita. Stále tu jsme. V tomto smyslu také Česká republika je stále ještě česká. Je ale pravda, že v mnoha ohledech není „vláda našich věcí“ v našich rukou. A není to tak náhodou. Je to výsledek určitého úmyslného kormidlování. Příznaky toho bylo možno vyčíst například už z toho, že se do preambule Ústavy ČR nedostalo ani slovo o českém národě, či z toho, že Česká republika, jako jediný ze středoevropských států, nemá zákon, který by jasně definoval češtinu jako státní jazyk!

Je také fakt, že cizí firmy využily po pádu komunismu naivity a korumpovatelnosti mnohých politiků k uchvácení velké části našeho „rodinného stříbra“. Ale to všechno je třeba chápat jako výzvu. Vytrváme-li ve své existenci a neztratíme-li přitom svá srdce, nic není ztraceno. Všechno je možné změnit. Svět čeká v tomto století osudové přeskupení sil. Musíme si být vědomi rizik, která to s sebou ponese, ale musíme je vnímat také jako otevření nových možností. A dopadne to dobře. Protože my sami jsme v mnoha ohledech dobří. Opravdu dobří. 

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

To jsou dvě otázky v jednom. Odpovím na ně odzadu. Tedy nejprve k té frázi, že si „neumíme vládnout“. Naposled ji použil Jiří Pehe v článku z 22. října tohoto roku. Je to větička hloupá a zákeřná. Zejména ve světle dějin dvacátého století. Československá politika byla plna vážných chyb, ale celkem vzato, nevládli jsme si o nic hůře, než kdokoli z našich sousedů.

Nebo chce pan Pehe říci, že lépe si vládli Němci, když si svobodně zvolili Hitlera? Nebo si lépe vládli Poláci, když s Hitlerem naivně uzavřeli pakt o neútočení, aby jím byli následně málem zničeni? Nebo si lépe vládli Maďaři, kteří si ve dvacátých letech zřídili bolševickou republiku, a ve třicátých se stali Hitlerovými spojenci? Zdá se, že nejsme sami, kdo si neumí vládnout. A po válce? Lze nám vyčítat naivní přitakání „československé cestě k socialismu“ v době, kdy krajní levice vyhrála volby i v Británii? Lze nám vyčítat, že jsme přijali taktiku gulášové „normalizace“, když nám „socialismus s lidskou tváří“ rozmluvila intervence armád pěti (!) sousedních států? Možná lze, ale v tom případě se stejně kriticky dívejme i na politiku ostatních evropských zemí, včetně politiky současné. Nebo se snad někomu zdá, že si dejme tomu Francouzi dnes „umějí vládnout“ a zakládají si na šťastnou budoucnost? A krom toho je otázkou, do jaké míry si vůbec národy vládnou samy. Což je u státu střední velikosti na zcela samostatnou kapitolu. Nejen Mnichovská dohoda se totiž odehrála bez nás a proti nám.

A teď k druhé části vašeho dotazu, totiž, zda měl nezávislý stát roku 1918 vůbec vzniknout. To je otázka celkem častá, ale zcela absurdní. Nebylo totiž možno jinak. Jeho vznik nebyl jen výsledkem válečné porážky podunajské monarchie, ale především výrazem politické a ekonomické činorodosti českého národa a vyvrcholením jeho přirozených snah. Vnitřní uspořádání habsburské říše na konci 19. století, po jejím dualistickém rozdělení na Rakousko-Uhersko, bylo více než problematické a volalo po nezbytné přestavbě. Umělé potlačování české vitality bylo neudržitelné, a vlastně ani pro říši samotnou nijak žádoucí. Bylo by tedy jistě došlo k nějaké podobě obnovy naší státnosti i v rámci monarchie, a to tím spíše, že po formální stránce český stát vlastně nikdy nezanikl. Rakousko-Uhersko však bylo, bohužel, německou politikou vtaženo do zničující světové války, která zamíchala kartami zcela jinak.

Šovinistická německá propaganda válečných let, hovořící o válce proti Slovanstvu, nemohla být Čechy ani přeslechnuta, ani přijata. Očekávat od nich v takové atmosféře nezlomnou loajalitu by bylo projevem choré mysli. Mezi monarchií a národem se otevřela propast a nebylo cesty zpět. Dovolím si příměr z antiky: Na počátku mocenského vzestupu starého Říma muselo dojít k rozchodu patricijů s římskými králi, kteří se dostali do vleku sousedních Etrusků a sloužili víc jim než Římu. Proto musela být vyhlášena římská republika.

Podobně asi muselo na prahu moderních časů dojít k rozchodu Čechů s habsburskou monarchií, která se ocitla ve vleku Německa, a ke vzniku republiky. Na jiná řešení bylo pozdě. Cena za to byla poměrně vysoká. Byla jí destrukce středoevropského kulturního a ekonomického prostoru. Obojí by snad bylo možné časem rekonstruovat, kdyby nevzešla z Německa druhá válka a vše co přinesla. Šanci obnovit vazby středoevropských národů, tentokrát na principu rovného s rovným, bych viděl v současnosti, i v reakci na společná ohrožení. Ale to už je jiná kapitola...