O problémech, které Vám de facto způsobila Pravoslavná církev (vaše tehdejší vztahy, váš tehdejší manžel), jsme spolu dlouze hovořili. Můžete proto pro naše čtenáře stručně popsat Váš osud, pracovní pozici, vývoj a také konec?

 

Problémy pravoslavnou církev doprovázely pořád a podle toho, co vím, tak také ji budou doprovázet i nadále. Proč to říkám? Zkuste posoudit sami. Pravoslavná církev se považuje za jednu z největších organizací lidských zdrojů a mezilidských vztahů. Navštěvují ji desítky, stovky a někdy i tisíce návštěvníků, věřících, ateistů, křesťanů různých konfesí, národností z různých zemí, a to nejvíc z Podkarpatské Rusi i celé Ukrajiny, Ruska, Srbska, Bulharska, Slovenska, Řecka. Zároveň tyto národnosti přinášejí s sebou různé vlastní zvyky, pravidla, kulturu, pohled a názory na současný svět jako takový a největším jejich soustem je náboženství neboli víra. Pravoslavný kněz pro věřící znamená hodně (například: co pan farář řekl, to je pravda; anebo pokud pan farář něco potřebuje, musíš to udělat). Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku je samostatnou církví a měla by se řídit podle upravené ústavy, dle místních sněmů a také podle pravidel svatých otců, Svatým písmem, pravidly apoštolskými a Svatou tradicí. Podle nich by se měla řídit nejenom církev, ale i všichni duchovní a biskupové, církevní sněm a synod. Česká republika je považovaná za ateistický stát a církev neboli víra zde není tolik silná a nevyznává se tolik jako například v Rusku nebo na Ukrajině a je méně kontrolovatelná zákony a pravidly jednotné pravoslavné církve. Tím, že se organizace neřídí podle stanovených církevních zákonů, je církev lehce ovlivňovaná a manipulovaná různými organizovanými skupinami lidí, kteří v tom mají pouze vlastní záměr a pevně stanovený cíl. Já spíš považuji víru za záležitost srdce a nejvíce ji využívám k dosažení svých stanovených cílů.

 

Pro pravoslavnou církev jsem pracovala dlouhých 13 let. Mým zaměstnavatelem byla Pražská eparchie a zaměstnával mě metropolita Kryštof, arcibiskup pražský. V roce 2006 byl zvolen nejvyšším představitelem pravoslavné církve v našich zemích. Zastávala jsem funkci žalmisty neboli sbormistra a taky do mých povinností spadala organizační činnost, třeba příprava různých akcí, tiskovek a podobně. Taky jsem pomáhala manželovi s marketingem, vyřizováním různých schůzek, telefonátů a korespondence. V roce 2006 jsem nastoupila na prešovskou teologickou fakultu, k tomu jsem si dodělala pedagogické minimum. Úspěšně jsem absolvovala v roce 2011. Souběžně jsem studovala střední obchodní akademii, obor podnikání. Mým koníčkem a zálibou byl, je a bude sport, jsem držitelkou několika certifikátů jak v oboru fitness, tak výživy a zdravého životního stylu. Vše jsem si postupně budovala s tím, že jednoho dne budu mít vlastní podnik. A pevně doufám, že cíl a můj velký sen se jednou stane skutečností a žádné překážky, včetně pravoslavné církve a všeho, co je s ní spojeno, již mi nebudou stát v cestě a bude to pouze minulostí.

 

Ano, jsem bývalou manželkou pravoslavného kněze Ernesta Rapcuna. V tom je ten velký háček vzniklého konfliktu. Náš soukromý život z mnoha důvodů a citlivých zážitků zde nebudu uvádět. Ale náš rozvod, který přinesl s sebou spoustu nepříjemností a utrpení, jsem se přesto rozhodla krátce popsat. Rozvod neboli církevní politika?   

 

Vše začalo v roce 2013 mým oznámením, tedy podáním žádosti o rozvod. Manžel, který se nedokázal smířit s mým rozhodnutím, se začal mstít a škodit vlastní rodině – společně s Ing. Františkem Fedorem (Chomutov) a Valeriem Kulackým (Chomutov), kteří se na tomto ohavném činu podíleli a podporovali jeho záměr. Kontroly e-mailů, telefonních hovorů, ovlivňování sociálních sítí, ovlivňování věřících, známých a také rodiny, stížnosti mému zaměstnavateli; nevím, podle které církevní ústavy se řídili, ale stalo se. Neustálá kontrola OSPODu a i více. Najednou se celý můj život obrátil vzhůru nohama a nechápala jsem naprosto nic. Veškeré moje plány, sny, které jsem si dlouze plánovala a snila, najednou byly pryč. V tu dobu mě zajímaly pouze naše dvě dcery. K dalšímu z jeho podlých záměrů patří i odkázání našeho majetku v hodnotě 1 000 000 Kč, který prohlásil bez mého vědomí za údajně církevní majetek, kde figuruje i vlastnoruční podpis p. Fedora a p. Kulackého. K dnešnímu dni ho pravoslavná církev vlastní a odmítá jmenovanou částku vyplatit. Soud občanskoprávní se většinou těmito případy zabývat nechce, zde je možné jediné řešení, a to cestou dohody. Arcibiskup Michal, který slíbil v květnu 2016 jmenovanou částku vyplatit a vše napravit, do dnešního dne tak neučinil. 

 

 

ParlamentníListy.cz se tématu pravoslaví věnovaly opakovaně, výhradně však v souvislosti s tehdejším vladykou Kryštofem. Jak byste jej charakterizovala, jeho poslání, práci, ale také rezignaci?

 

Na nejvyššího představitele pravoslavné církve se metropolita Kryštof choval dost cynicky, působil na mě zmateně a nejistě. Jeho posláním bylo být oddaný pravoslavné církvi a to, aby v první řadě zůstala jednotnou. Dodržovat předpisy ústavy církve, které jasně říkají, co a jak. Když budu brát práci duchovního, tak mohu říci, že rád sloužil bohoslužby, to je pravda, ale to nestačí, protože se jedná i o úředníka, který je nejvyšším představitelem pravoslavné církve; mohu říct jenom, že bohužel zklamal. Stačí uvést zase příklad v souvislosti s mým rozvodem. O rodinných problémech věděl od samého začátku, sliboval několikrát, že pomůže celou situaci zklidnit, přímo osobně navštívil naši rodinu, ale když si na ten den vzpomenu, tak zní jasná odpověď. Snažil se vyhýbat otázkám, kvůli kterým byl pozvaný. Zdá se spíš, že se vůbec nesnažil pomoct něco vyřešit, ale spíš naopak, hrál na obě strany. Hotový cynik! Jako nejvyšší představitel církve tento tlak, který byl ze strany mého manžela a který trval v rodině dlouhodobě, mohl vyřešit podle stanovených zákonů a předpisů a podle moci, která mu byla udělena, během jedné návštěvy, ale neučinil tak. Tlak v rodině, který vyvolal chaos v církevní obci v Chomutově, stále stoupal. I zde tedy velké zklamání.

 

Metropolita Kryštof se rád nechával obklopovat ženami, dával jim kytky, dárky, dokonce na veřejnosti dokázal pohladit či obejmout, rád si vtipkoval. A to pro představitele, který zastupuje pravoslavnou církev, který má vedle sebe duchovní a věřící z Ruska, Ukrajiny, Slovenska, Řecka i odjinud, kteří si takových věcí všímají, tak takové chování je prostě neadekvátní, nic víc k tomu nemohu dodat. To je hlavní důvod jeho rezignace, kterou si zapříčinil pouze on sám. Není třeba hledat viníka, kdo za to může nebo nemůže. Prostě nemůžete z osla udělat slona a naopak ?, tohle platí i na emeritního metropolitu Kryštofa.  Další příčiny s tím související – církevní majetek a finance. Není to nic neobvyklého. Milí čtenáři, rezignaci metropolity Kryštofa neboli jeho odstoupení z funkce metropolity zapříčinilo jeho nedůstojné chování, na které ho upozorňoval i vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. U nejvyššího představitele pravoslavné církve bylo jeho chování a nezvládaní vést a řídit tuto organizaci neslučitelné i s kánony Svatých otců, a s ústavou pravoslavné církve, proto církevní synod po pečlivém zvážení navrhl metropolitovi Kryštofovi, aby pro zachování jednoty pravoslavné církve rezignoval. Proto bylo nemožné, aby metropolita Kryštof i nadále zůstával ve své funkci. Podle mě demisi měl podat již dávno, ještě před vzniknutím konfliktu.  

 

Co mě zarazilo nejvíc, že pan Kryštof rád pobýval ve společnosti podivných lidí, které také někdy zaměstnával, kteří nemají co do činění s pravoslavnou církví. Vždycky dokázal tu svou řeč perfektně překroutit, třebas „budeme pomáhat“, „je to pro dobrou věc“. Jen pro připomenutí, jaké lidi pan Kryštof rád vítal a také některé rovnou i zaměstnával. Síť je opravdu hodně rozšířená a z mnoha důvodů zde nebudu nic moc uvádět.

 

Igor Střelec – studoval v Sovětském svazu, odkud pochází i jeho manželka Taťána Střelcová, která byla rovněž zaměstnankyní pravoslavné církve a tajemnicí metropolity Kryštofa. Pan Střelec je zakladatelem časopisu Ikona a rovněž jeho vydavatelem, podle svých slov tak upřímně pomáhá pravoslavné církvi. Eviduje se, že v roce 1989 byl stále kmenovým zaměstnancem rozvědky StB. Odhadem roku 2003 byl pokřtěn v pravoslavné církvi samotným metropolitou Kryštofem. K pravoslavné církvi ho přivedla jeho manželka Taťána Střelcová. Mě by zajímalo jedno, zda pan Střelec si dokáže uvědomit, co znamená víra a také její zásady? A co znamená být pravoslavným věřícím?

 

Nyní obecně: pakliže kdokoli vede spor s pravoslavnou církví na území naší republiky, může to trvat i roky. Jakou roli v tomto sehrává Moskva, respektive Rusko? Hodláte se o pomoc obrátit například na Kirilla, patriarchu moskevského?

  

Jak by mohla současná pravoslavná církev, která nedokáže zvládnout obyčejný rozvod pravoslavného kněze, zvládnout související s tím konflikt, který jim přerůstal přes hlavu?

Podívejme se na to všechno z jiného úhlu pohledu. Organizace neboli systém, který řídí pravoslavná církev v Čechách, ve skutečnosti nemá vůbec co do činění s pravoslavnou církví jako takovou, a už vůbec ne s vírou. Informace, které by měly zůstat důvěrné a uvnitř systému, si navzájem přeposílají a předávají dobrovolně osobám, které s jejich zpracováním a šířením konfliktu nemají vůbec žádný problém. Organizace, která zneužívá lidské zdroje a upravuje informace podle vlastní potřeby, zneužívá důvěru svých zaměstnanců, věřících, známých skoro po celém světě, aby zde zakryla a obhájila vlastní chyby, které si zapříčinila sama. Synod včetně duchovních házejí špínu jeden na druhého, navzájem se obviňují, shazují a za nějaký čas zase povyšují; no, nedá se tomu jinak říct než komedie. Skupina osob, kterým tento chaos neboli dlouhotrvající konflikt vyhovuje, jedná podle vlastních plánů a má pevně stanovený cíl. Zneužívají získané informace a nechávají je zpracovat do podoby dokumentu, na kterém pobírají různé finanční příspěvky a spoustu dalších výhod.

 

Organizace je rozdělena na několik skupin, co skupina, to vůdce, co obec, to razítko. Systém, který nemá žádný strategický plán, neřídí se žádnými zákony ani pravidly, nemůže se přece chovat jinak, než se chová. Může ale opravdu moc znepříjemnit život, jako třebas mně.

 

Neberou ohled na nikoho ani na něčí cíle, sny, je jedno, že jste normální člověk, zmanipulují a naloží s informacemi tak, jak považují za vhodné oni sami. Najednou nejste nikde uznávaná, ztratíte důvěru před úřady, institucemi, bankami, známými, přijdete o kamarády a taky o spoustu času. Neodpovídají na právnické výzvy, k soudu se také nedostavují, a když se dostaví, tak to trvá i několik let, než se k něčemu pozitivnímu dostanete. Církevní zákony v této organizaci neexistují, každý se řídí vlastními zákony. S tím souvisí i můj případ ohledně majetku. Zákony, které v této organizaci panují, jsou neslučitelné s občanskoprávními zákony. Církevní politika? Říkám, ano!

 

Moskva s tím nemá nic společného. Ale určitě, jsem si jista, že patriarchu Kirilla i ostatní pravoslavné církve jiných zemi to bude zajímat a hodně. Protože pravda existuje, ale jenom jedna. Ta skutečná pravda, po které oni všichni tolik touží a neustále ji hledají, není totiž nikde k nalezeni. Neexistuje žádný dokument ani video, SMS, nic. Proč? Protože skutečnou pravdu nelze hodit na papír. Udělala jsem jenom to, co ode mě chtěli slyšet. Všichni mi slibovali pomoct s mým rozvodem a vrátit majetek, biskupové, duchovní, věřící, včetně „ruských špionů“. ? Jednoduše, sprostě zneužili mé důvěry, nic víc; a v tom všem i spočívá celý konflikt současné pravoslavné církve zde.

 

Pravoslavná církev po celém světě je jednotná a s ní i jednotné zákony a pravidla, které nelze změnit a zpochybnit. Ano, připravuje se celý spis dokumentů včetně důkazů k podání obnovení řízení v souvislosti jak s mým bývalým manželem a obcí Chomutov, tak v souvislosti s vzniklým konfliktem emeritního metropolity Kryštofa. Církevní soud, který se skládá ze stejných osob a který zde proběhl za podivných okolností, podle mě proběhl za podání ruky. Přece tohle nemohu brát vážně, nemohu jej považovat za pravoplatný.

 

Mgr. Xenie Rapcunová je absolventka teologické fakulty Prešovské univerzity