Titulky médií hlásají, že se státy Evropské unie dohodly, co s rostoucími cenami energií, případně s emisními povolenkami. Co jste z jejich dohody vyrozuměl? Pomůže?

Musíme prozradit, že jste mi otázky zaslala v pátek 22. října večer, ale odpovědi zdržely nějaké mé rodinné povinnosti, takže odpovídám v neděli 24. října brzy ráno. Za těch cca 36 hodin se titulky médií nejspíš několikrát změnily, protože pokud lze o energetické a ekonomické situaci něco říct, pak totéž co o cenách energií – že jsou volatilní, to je, lítají si prostorem jako horkovzdušný balon. A zatím, jak se zdá, letí spíše vzhůru. Do toho se vlády Evropské unie snaží o jakési dohody na poslední chvíli, jejichž obsahem je, že budou situaci zkoumat – a že laskavě dovolí členským zemím kompenzovat zvýšené výdaje těm nejchudším.

O tom, jak je situace absurdní, se nejlépe přesvědčíme ne čtením nejnovějších zpráv, ale čtením zpráv trochu starších. Mě z nich zaujala reportáž z přijímání klimatických balíčků takzvaného nového zeleného údělu ze 14. července tohoto roku, kterou na sociálních sítích zveřejnil europoslanec za ODS Saša Vondra. Ten soubor opatření byl už tehdy návodem k hospodářské katastrofě. Vedení Evropské unie se ovšem radovalo, že je přijala v den výročí pádu Bastily za Francouzské revoluce, aniž je napadlo reflektovat, že během pouhé dekády od pádu Bastily byla většina protagonistů těch revolučních dnů buď zbavena hlavy na popravišti, nebo vyhnána ze země, nebo padla na poli cti a slávy v revolučních válkách.

Vondra proti zelenému údělu burcoval na poplach a zejména žádal Evropskou komisi, aby trvala na studiích dopadů klimatických opatření na ekonomiky jednotlivých zemí – což se nestalo a má se dít až nyní, s půlročním zpožděním. Úplně nejvíc mě ale zaujalo, že fanatičtí eurokomisaři svá opatření prosadili na samém začátku letních prázdnin, v době, kdy se obyvatelé i média jednotlivých zemí jakžtakž zdrchávali po jarní vlně covidové pandemie. Je to pořád stejná manipulace přijímat kritická rozhodnutí s dalekosáhlými v době, kdy jen málokdo věnuje politice pozornost. Ilegální to asi není, ale zodpovědní politici a státníci by to svým lidem dělat neměli. Jenže máme někde v Evropské unii ještě takové?

Ceny energií tedy letí nahoru. Plyn, elektřina, uhlí, voda… prostě všechno. Mikuláš Peksa (europoslanec Pirátů) pro Český rozhlas uvedl, že za ceny nemohou emisní povolenky. Mohou a nakolik? Nebo co je příčinou zvyšujících se cen podle vás?

A za energiemi letí ceny materiálů a výrobků těžkého průmyslu, z nichž asi nejvážnější ránou je zastavení evropské produkce průmyslových hnojiv, no a za nimi půjdou ceny potravin a spotřebního zboží. Peksovo tvrzení, že když ceny takzvaných emisních povolenek tvoří z celkového zdražení jen část – tuším, že hovořil o pětině vzrůstu cen, tak za to zdražení vlastně nemohou, prozrazuje cynického lháře. V prvním pohledu v tom smyslu, že i kdyby povolenky mohly jen za část zdražení, tak minimálně za tu část jednoduše mohou – a ono opravdu není nepodstatné, zvedne-li se vám platba například za elektřinu o 1 000 korun, nebo v uvozovkách jen o 800 korun.

Jenže je zde i druhý pohled. Ty emisní povolenky nejenže znamenají pro producenty energie a dalších komodit náklad navíc, který se samozřejmě promítá do koncové ceny. Ony jsou navíc rok od roku řízeně dražší – Timmermansův zelený úděl s meziročním zdražováním počítá, navíc se mají časem vztahovat na čím dál více segmentů hospodářství a jejich celkový objem se má snižovat. A firmy s nimi mohou volně obchodovat. Takové nastavení povede nutně ke spekulaci na budoucí vzrůst ceny. Někdo se prostě chce předzásobit, nebo je chce levně nakoupit, dokud jsou, a pak je se ziskem prodat. To vše cenu energií šroubuje nahoru.

Pokud má Peksa v něčem pravdu, tak v tom, že zdražování má i další příčiny. Nás, kteří víme, že potíže nepřicházejí nikdy samy, by to nemělo překvapovat. Taky nás asi nepřekvapí, že žádná z těch příčin by nepředstavovala významnější problém sama o sobě, ale společně s očekávanými opatřeními zeleného údělu představují třaskavou směs.

Když půjdeme k začátkům, první příčinou byl takzvaný třetí liberalizační balíček Evropské unie. To jsme hodně dávno, někdy okolo roku 2008, kdy byla takzvaně oddělena výroba, přeprava a distribuce energií. Někdo na tom jistě vydělal, ale zkomplikovalo to plánování, výstavbu nových zařízení a podobně, dlouhodobé kontrakty byly nahrazeny obchodováním na burze a podobně. Dost lidí na tom jistě vydělalo, jenže liberalizace trhu s energiemi je dobrá strategie v dobách dostatku, nikoli v době – shora ordinovaného – nedostatku.

Takové Rusko dává dlouhodobým obchodům za pevné ceny přednost, ale byla to Evropská unie, které nebyly dost dobré. Přeskočíme-li do posledního roku, tak za sebou máme mimořádně dlouhou topnou sezónu – jasný to náznak takzvaného globálního oteplení, jakož i sucho, a tím pádem nižší výkonnost hydroelektráren v Asii a Jižní Americe – rovněž náznak takzvaného oteplení. To vše zvedlo poptávku po plynu, respektive vyčerpalo jeho zásoby, ale v Evropě nikdo nečekal s uzavíráním výhodnějších dlouhodobých kontraktů – k čemuž nejspíš přispěly zmatky okolo covidu, určitě pak nejistota okolo klimatických opatření.   

„Možná jen dodám, že OPRAVDU zelené zemědělství by vypadalo úplně jinak než to, co se vaří. Obsáhlo by MNOHEM víc živočišné výroby a taky mnohem vyšší podíl volné pastvy (včetně produkce zvěřiny). I takto produkované maso by bylo dražší než to maso ‚uhlíkově daněné‘, ale snad ne o tolik dražší. A hlavně by zametlo s palivovou řepkou a bioplynkami,“ napsal jste nedávno na sociální síť. Kdybychom chtěli v Evropě zelené zemědělství, kde tedy začít podle vás?

Zatímco vše, co říkám o energetice, čerpám a hltám od znalejších a zkušenějších, ohledně krajiny a její historie, vztahu zemědělství, klimatu a biodiverzity a tak podobně jsem si vydobyl i na něco málo odborných a aplikačních ostruh, takže na vaši otázku bych mohl odpovědět dlouhou knihou. Proto budu stručný.

Zemědělství je tím ekologičtější, čím méně do něj vnášíme průmyslových vstupů. Těmi hlavními vstupy jsou samozřejmě syntetická hnojiva. Ta se pomalu stávají minulostí, ale než se staly minulostí, zajišťovaly nám trvalé a vysoké výnosy – ovšem za cenu vymrskání humusového horizontu půd, což není nic jiného než v půdě navázané organické látky.

Tedy správně, ten nešťastný uhlík, který jsme z našich půd za poslední století doslova vyvětrali do atmosféry. Neštěstí lze napravit, ovšemže pomalu a pracně, jedině tak, že budeme více hnojit hnojivy statkovými – a zaorávat do země takzvané posklizňové zbytky. Jenže statková hnojiva nelze mít bez zvířat, no a celá klimatická zemědělská politika je tažením za méně hospodářských zvířat.

Co se energetických a bioplynek plodin týče, tam neděláme nic menšího, než že – za cenu velké spotřeby hnojiv, ale i insekticidů, herbicidů a další energeticky náročné a pro život v polích vražedné chemie – na polích pěstujeme palivo. Namísto abychom tam pěstovali buď jídlo pro nás, nebo jídla pro zvířata –  pícniny, nebo přímo ta zvířata – konverzí orné půdy na louky či pastviny – a získávali tak jak potravu, tak již zmíněný hnůj.

Přičemž pozor, louky, pastviny a nakonec i ornou půdu můžete udržovat v různých režimech, od zcela industriálního po bukolicky ekologický. Ten druhý by byl dražší, ovšem prospěšnější nejen pro půdy, ale i pro ptáky, hmyz a další drobná zvířata, opylovače, organismy prospěšné v boji s různými škůdci…

Zkrátka a dobře zelené zemědělství by v maximální míře pracovalo s místními zdroji, s vysokou mírou soběstačnosti na úrovni nejen národní, ale i regionální a místní a myslelo by nikoli na okamžité nastavení dotací a ceny na mezinárodních komoditních burzách, ale hlavně na dlouhodobou udržitelnost. Přičemž soběstačnost a udržitelnost nejsou překážkami obchodu, a to klidně i dálkového, kde má tento smysl.