Ohlášená lednová meziroční inflace 2,3 % je mnohem lepší výsledek, než očekával trh i centrální banka. „Končí nejistota z budoucnosti a končí tak dvouletý stres ze zdražování, kterému byli vystaveni lidé i firmy,“ uvedl k tomu premiér Petr Fiala. „Dnes můžeme slavit den, kdy byla poražena vysoká inflace,“ přidal se jeho poradce a hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček. Také jste ve čtvrtek po oznámení Českého statistického úřadu slavila?

Ne, nic neslavím. Je totiž nutno poznamenat, že vysoká srovnávací základna začátku loňského roku byla hlavním sponzorem toho, proč mohlo tempo meziroční inflace tak výrazně slábnout. Do jisté míry je to tedy vylepšení jen optické dané hrou statistiky. Každopádně je nutné výhled celoroční inflace posunout směrem dolů. Pro letošní rok počítám s průměrným tempem inflace 2,3 %.

Premiér Fiala už lidem neříká, že kumulativně za roky 2022 a 2023 se cenová hladina zvýšila o bezprecedentních 27,3 % a že za pouhé dva roky jeho vládnutí jsme tedy o více než čtvrtinu zchudli. Nehlásí se ani ke svým slovům z konce minulého roku, kdy sliboval: „Protože cena silové elektřiny klesá, tak budou lidé platit převážně stejně jako letos nebo v průměru maximálně o jednotky procent více.“ To se tedy nenaplnilo, protože cena elektřiny pro domácnosti letos v lednu meziměsíčně vzrostla o 12,1 %, meziročně pak dokonce o 13,3 %, což rozhodně není zdražení v rozsahu „maximálně jednotek procent“. Je v kontextu celkové inflace nárůst ceny elektřiny jen okrajový a není třeba premiérovi jeho úlet připomínat?

Spotřeba elektřiny u domácností má a bude mít do budoucna klesající tendenci – v letních měsících dramaticky. Hlavním důvodem je stoupající počet domovních solárních zdrojů. Jenže proti tomu rostou náklady obchodníků. Ti musí platit provozovatelům sítí za takzvanou odchylku, tedy za to, že se skutečná spotřeba v daném dni liší od ohlášené predikce. Vlivem většího podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů se poptávka po elektřině obchodníkům dopředu odhaduje čím dál hůř. K tomu přispívá i to, že řada domácností provozuje pro vlastní potřebu solární zdroje, které zatím nejsou připojené do distribuční soustavy. Oficiálně tak neexistují, fakticky ale snižují spotřebu, protože jejich majitelé za slunečních dní dodávku ze sítě nepotřebují.

Obchodníci se tak při odhadech odběru častěji pletou, což je stojí peníze. Například společnost Centropol uvádí, že v minulých letech za odchylku napříč trhem platila zhruba na úrovni 50 nebo 60 korun. Dnes je tato odchylka zhruba třikrát vyšší a podle nás bude mít i nadále stoupající tendenci.

Tyto rostoucí náklady přitom nakonec také vstoupí do cen pro koncové zákazníky, tentokrát v obchodní části ceny.

Co z toho vyplývá: Obchodní i regulovaná složka ceny energií budou z dlouhodobého hlediska – do roku 2030 – růst. Na majitele obnovitelných zdrojů dopadnou vyšší náklady na regulovanou část elektřiny přes vyšší poplatky za jistič i distribuci. To nakonec prodlouží dobu návratnosti nemalé investice do pořízení solárních panelů. Odhady návratnosti na dnešních cenách jsou tedy zkreslené.

Přenosová soustava nezná hranice států. S nárůstem podílů obnovitelných zdrojů elektřiny nejen v Česku, ale především v Německu výrazně rostou nároky na posilování sítě.

Přetížení přenosové soustavy dlouhodobě stoupajícími platbami za regulovanou část energií odneseme všichni. Velmi výrazné to bude od roku 2026.

Jak to řeší v jiných zemích?

V zahraničí je obvyklé, že se platí mnohem víc za jistič a méně za skutečně spotřebovanou energii. To nakonec potká i Česko. Snížení spotřeby nás tedy v příštích letech neochrání od vyšších plateb za elektřinu.

Hypoteticky může drobná úleva přijít až na konci dekády, kdy skončí dvacetiletá podpora obnovitelných zdrojů z dob solárního boomu kolem roku 2010. Okolo roku 2030 by měl odpadnout dnešní poplatek na jejich podporu, který platí jak firmy, tak domácnosti. Jedním dechem ale dodáváme, že existuje riziko, že příští vlády zavedou nové poplatky, a to například na podporu jaderných zdrojů, jejichž výstavba se chystá. Podobný model, jakým spotřebitelé dnes přispívají na soláry z let 2009 a 2010, může být v budoucnu zavedený i při výstavbě nových jaderných bloků.

Guvernér centrální banky Aleš Michl na sociální síti X uvedl, že nízká inflace umocňuje sázky mezinárodních devizových obchodníků na letošní razantní pokles úrokových sazeb v podání ČNB. Tyto sázky citelně oslabují korunu, a to zjevně více, než by si ČNB přála. Jak by se při nynějším kurzu koruny kolem 25,50 za euro a při zmíněném tlaku na oslabování mohlo povést, aby na konci letošního roku byl kurz kolem úrovně 24,40 za euro, jak centrální banka prognózuje?

Tak silná koruna asi nebude, ale na druhou stranu, kdyby ČNB chtěla, může klidně sáhnout k intervencím. Sílu na to má. Zatím je to zbytečné. Ale technicky možné. Kdyby ČNB chtěla korunu na 24,40, mohla by ji tam mít. Ale patrně se o to snažit nebude, byla by to zbytečně drahá snaha a v podstatě kontraproduktivní.

Koruna přichází o úrokovou výhodu vůči euru, a tak oslabuje. Posilování loni vlastně jen podporovalo efekt utahující se měnové politiky, oslabování letos zase jen podporuje efekt uvolňující se měnové politiky.

Koruna tak plní svou funkci. Dělá přesně to, co dělat má; reaguje na signály měnové politiky tak, jak na ně má reagovat. Jakékoliv úvahy o tom, že koruna byla loni „tvrdá, tedy dobrá“, respektive že nyní je „měkčí, tedy horší“, jsou nepochopením toho, jak měnová politika funguje. A vzhledem k tomu, že ČNB bude i dál razantní, koruna bude o svou úrokovou výhodu dál přicházet, tedy bude po větší část letoška pokračovat ve slábnutí. A to se stane vítanou podporou pro české exportéry.