Často se nyní hovoří o „předkoronavirové“ a „pokoronavirové“ době. Má to opodstatnění? Bude tato pomyslná hranice podle vašeho názoru dělit svět i globální trh?

Historické mezníky mají různý smysl. Některé jsou voleny, protože jsou spojovány s konkrétní významnou událostí, například vypuknutím Francouzské revoluce nebo první světové války. Jiné proto, že došlo k určitému historickému prozření. Lidé si náhle uvědomili důsledky historického procesu, které nebyly dlouho většině z nich zřejmými. Koronavirus spadá do druhé kategorie. Průběh epidemie a přijatá restriktivní opatření zviditelnila globální trendy probíhající přinejmenším od skončení studené války a spočívající v novém přerozdělení světové politické a ekonomické moci. V údobí 1750 až 1830, které historik John Darwin nazval eurasijskou revolucí, se Západ v důsledku průmyslové revoluce a vojenské nadřazenosti stal světovým hegemonem na úkor Číny, Indie, Persie a Osmanské říše. Nyní se těžiště globální moci vrací opět do východní a jižní Asie. Všechny dílčí politické, kulturní a sociální události, často velmi dramatické, vyplývají z tohoto širšího historického rámce. 

Existuje rčení „lépe už bylo“. Obávám se, že je však pesimistické a frustrující již z podstaty. Když si ale vezmeme, jaké výzvy jsou před námi, nemoci, studená válka, sucho, máme se bát nebo alespoň obávat, či být „jen ostražití“?

Podle anglického historika Arnolda Toynbeeho představují právě výzvy zdroj síly civilizací. Úspěšná civilizace disponuje tvořivou a energickou menšinou, která je schopna pružně reagovat a adaptovat se na různé náročné historické výzvy. Jestliže civilizace není schopna takovou menšinu vychovat, začne stagnovat a upadat. Historické výzvy tak pravidelně prověřují vitalitu různých civilizací a umožňují vzestup silných společností a marginalizují či odstraňují slabé. Arnold Toynbee v tomto smyslu poznamenal, že civilizace nejsou zavražděny, ale páchají sebevraždu, když rezignují na překonávání historických zkoušek.