Pane profesore, vy jste byl emigrantem. Kdy jste se dozvěděl o tom, že se v Československu v roce 1989 patrně hroutí systém? Jaké byly vaše první dojmy?

Během toho roku 1989 se systém hroutil všude; už v létě jsem byl v Budapešti a pomáhal s univerzitní reformou; Němci se vzbouřili, Poláci už dávno; v New Yorku jsme spolupracovali s Rumuny. Celková nálada mezi exulanty byla, že: „Konec už byl." Čekalo se jen na Čechoslováky.

• Seriál ParlamentníchListů.cz: Osobnosti, které jsme vyzvali k hodnocení posledních 25 let v naší zemi

Předpokládám, že jako emigrant jste do Československa po svém odchodu ze země nemohl. Kdy jste pak přijel po onom 17. listopadu? V čem všem pro vás byla naše republika nová?

Do Československa jsem přijel v březnu 1990. Mezitím jsem si ještě vyřídil Fulbrightovu nadaci, abych mohl zůstat nejméně rok (zabýval jsem se aktivně českým zemědělstvím). Nic zásadně nového jsem po příjezdu nezaregistroval, v exilu jsme totiž byli dobře informovaní. Milým překvapením byly jen Slušovice. Věděl jsem o nich již dříve: Moji MBA studenti v Dublinu psali nadšené semestrální práce na téma „Slušovice“. Ukázalo se ale, že to nemělo být. Zadusili jsme své nejlepší podnikatele: tehdy, stejně tak jako nyní.

Ve své knize Ještě je čas popisujete však i to, že po několika měsících vystřídalo euforii trpké zklamání. Co vše se na něm podílelo?

To by bylo na další knihu. Celý rok 1989 Václav Havel varoval studenty před demonstracemi; když pak spontánně nastaly, nevěděl to a navíc ani nebyl v Praze. Komunisté byli i po revoluci všude kolem Havla (Čalfa, Klímová atp.); to bylo deprimující. Pak ta kupónovka za hotové – v podstatě odprodej a rozkradení státních majetků, stejně jako i prádelna špinavých peněz (viz Václav Klaus: „Stovka je stovka“). Vadilo mi i nepochopení rozdílu mezi soukromým a veřejným vlastnictvím. Takzvaná privatizace byla vlastně zveřejňováním státního vlastnictví (a zase viz Klaus: „40 let jsme si říkali, že to patří nám všem, tak si na to vydáme papír“). Na mém zklamání se podílel pak i Havlův nešťastný projev na Václavském („Slušovické černé žilky…") náměstí, kdy stál tehdy v čele ranní fronty na kupóny. Připomenout musím i objevení se Viktora Koženého, DIKů a tzv. „investičních fondů“. To bylo jen další přerozkrádání již jednou nakradeného.

Také se zakládaly investiční fondy, do kterých lákaly mnohdy známé tváře…

Ano, toto dokonce v té době masivní zakládání investičních fondů, a to převážně umělci (viz „Modré z nebe“ atp.), se na tom též podílelo, že jsem byl záhy rozčarován a zklamaný. K tomu bizarní pasivita studentů (ani jeden se nezúčastnil) při prvním výročí demonstrací na Albertově. Proto jsem na začátku roku 1991 napsal „17. listopad 1989 - byl pučem StB?" (podle Bartuškovy „zapomenuté" knihy „Polojasno“) a přešel tak vlastně znovu do „opozice“.

Pak už to šlo ráz naráz: rozbití Československa, zničení zemědělství, státní korupce, politické partajnictví... Osobní zklamání bylo veliké, ale mašli bych si kvůli tomu nehodil. Jedinec přece nemůže být zodpovědný za masu. Dnes ale sklízíme plody tehdejší „dobré“ práce.

Tím se tedy dostáváme k tomu, jak byste ty „plody“ charakterizoval. Když byste mohl zhodnotit uplynulých 25 let - co Československu a později tedy České republice podle vás daly a vzaly?

Daly nám vlastně vše, co i všem ostatním zemím východní Evropy. Daly svobodu cestovat i odcestovat. Mně osobně též vrácení českého občanství v roce 2000. Vzaly nám ekonomiku, která je dnes převážně subdodavatelská a v cizích rukou (opět viz Klaus: „Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří“).