Dobře už bylo, slýcháme čím dál častěji hlavně od mladší generace. Budoucnost v některých případech vidí černě. Myslíte si, že je důvod k takovému pesimismu? A případně proč?

„Dobře už bylo,“ to je rčení, které používalo kdysi bájné „rádio Jerevan“. Jde o stálý problém lidské nespokojenosti. Mladá generace byla vychovávána ideologií neustálého pokroku. Životní praxe je poučuje, že nemůže být neustále lépe a lépe.

Orientačním podkladem životní spokojenosti je stálá a dobře srozumitelná hierarchie hodnot. Dnešní progresivističtí reformátoři rozmetali základní hodnoty a snaží se měnit svět. Jsou tedy nespokojeni, zcela v duchu jiných mladých reformátorů, kteří zpívali „ať zhyne starý podlý svět“. Podařilo se jim dobrat se exemplárního neúspěchu.

Jsem v tomto směru spíše pesimista, protože nevidím žádné skutečně úspěšné politické síly, které jsou schopné ty mladé neomarxisty zastavit v jejich destruktivním pokrokovém tažení.

Domníváte se, že skepse – v tuto dobu, kdy nám zkomplikoval život i koronavirus a opatření proti němu – je i důsledkem toho, že v posledních třiceti letech se nám s nadsázkou vedlo tak dobře, že už si vlastně ani nedovedeme představit, jaké to je „žít špatně“?

Nemyslím, že pandemie koronaviru byla tak velkým sociálním šokem. Jen menší část populace reagovala na nezbytné restrikce poněkud panicky a negativisticky. Tento problém ovšem ještě neskončil, takže bilanci pandemie, která zasáhla celý svět, nebudeme moci ještě dlouho uzavřít.

Podíváme-li se na to z pozice ideálů, co říci na to, že Havlova „pravda a láska“, dnes u některých lidí vyvolává spíše posměch nebo averzi, národ spíše rozděluje? Jak moc se Češi za těch třicet porevolučních let změnili?