Rusko je říší zla, říkají mnozí. Máte ze svých cest podobné pocity, nebo rozlišujete mezi režimem či věrchuškou a běžným životem v Rusku?

Rusové jsou národem mankurtů (mankurt je termín pro nemyslícího otroka v románu Čingize Ajtmatova Stanice Bouřná, pozn. red.), bez minulosti a budoucnosti, který prakticky nemá podíl na fungování centrálně řízeného státu ovládaného fašistickou juntou a opričninou.

Nikdy v historii se lůza nezmocnila natrvalo vlády ve státě, natožpak na jedné šestině světa. Za sto let eliminace, vraždění, vyhánění elit a nejschopnějších jedinců byl stvořen neživotaschopný a zcela morálně degenerovaný národ. Vyvražděny byly miliony lidí a další miliony odtamtud emigrovaly. V téže době, kdy naopak do USA miliony migrantů prchaly, aby se tam následně podílely na společenském a ekonomickém rozvoji i duševním potenciálu země.

Hrůzovláda jakobínů trvala dva roky, třetí říše dvanáct, stalinský teror třicet a sovětský režim sedmdesát let plus nyní dvě dekády putinismu. Němci potřebovali sedm válečných let, aby přišli k rozumu A kolik desetiletí by potřebovali Rusové, i kdyby mezitím nepřišli o duševní potenciál? Toť otázka.

Osud Ruska je dnes de facto v rukou nějakých pěti až deseti milionů příslušníků horní třídy, postkomunistické opričniny, opírající se o milionový po zuby ozbrojený represivní aparát, který je schopný a ochotný utopit případné nepokoje v krvi.

Myslíte si, že prezident Vladimir Putin chce, věren imperiálním tradicím, vrátit Ruskou federaci do hranic před rozpadem SSSR?

Má caesarovský syndrom a gangsterské uvažování. Putin je paranoidní deprivant posedlý mesianistickým komplexem, jenž se vymknul kontrole mocenských struktur, které stály v pozadí jeho vzestupu k absolutní moci. Ostatně jako většina diktátorů, třeba Adolf Hitler, Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí či Nicolae Ceausescu. A asi stejně i skončí. To je osud diktátorů!

Historie se opakuje. Když němečtí průmyslníci financovali Hitlerův nástup k moci, mysleli si, že s tím kašpárkem budou manipulovat, jak se jim zachce. Než se vzpamatovali, držel je führer pod krkem, jako Putin dnes své oligarchy. Skutečná moc spočívá v rukou jeho fašistické junty, party gangsterů a estébáků, bývalých parťáků z KGB... Sergeje Naryškina, šéfa Služby vnější rozvědky (SVR); Alexandra Bortnikova, ředitele Federální služby bezpečnosti (FSB); Nikolaje Patruševa, předsedy Bezpečnostní rady RF; Igora Kostjukova, šéfa vojenské rozvědky (GRU) a Viktora Zolotova, velitele Národní gardy.

Jak čtete válku na Ukrajině, kterou v Rusku nazývají „speciální operací“? Proč ji Putin rozpoutal?

Každý lůzr hlavně nenávidí schopné, bohatší a chytřejší kolem sebe. Když se jim nemůže rovnat, podpálí jim aspoň barák anebo otráví krávu. To je podstata komunismu. Kromě iracionální nenávisti ruského šovinisty vůči ukrajinské svébytnosti a suverenitě, „Putler“ se hlavně bál, že svobodná prosperující Ukrajina bude – jako výkladní skříň demokracie – zbídačelému totalitnímu Rusku nastavovat nepříjemné zrcadlo, čímž by mohla zpochybňovat ruský model, tedy „Russkij mir“.

Už od dob Josifa Stalina, a pak ještě v několika vlnách, Rusko od Kaliningradu po Vladivostok absorbovalo několik vln Ukrajinců, kteří buď byli z domova přestěhováni anebo se sami stěhovali jinam. Proč se podle vás tito Ukrajinci, kteří dnes žijí uvnitř hranic Ruské federace, nebouří?

To bude zajímavý faktor, na který v duchu sázím. Možná je 10 milionů obyvatel RF nějak propojeno s Ukrajinou. Registruji množící se „protistátní“ reakce z této skupiny populace, respektive ze strany přátel neruského původu v Rusku. Ale i mnoho z nich asi bude mít vymyté mozky propagandou stejně jako etničtí Rusové. Navíc, s ohledem na informační blokádu a cenzuru si lze stejně tak obtížně udělat obrázek o jejich reálných pocitech, jako oni se těžko dostávají k relevantním informacím.

Ve svých knihách naznačuje spisovatel Vladimir Sorokin dva scénáře vývoje Ruska. Ve Dni opričnika utužení centrální vlády cestou represe, což se nyní děje, nebo v Telurii rozpad na malé státy. Čeká tento druhý scénář Rusko, potýkající se se sankcemi a ztrátou světového respektu, také?

Oba scénáře se ani navzájem nevylučují. Spíše je pravděpodobný jakýsi „hybridní“ scénář. Tak jako ostatní diktátoři, kteří časem ztratili smysl pro realitu, dostane se i Putin do bodu zvratu, kdy bude muset volit jen mezi útěkem a rozkazem k masakru, a tudíž také skončí jako jeho předchůdci. Každopádně, pravděpodobnější verzí než nahrazení Putinovy kliky nějakým demokratickým režimem, je nástup otevřené fašistické diktatury.

Druhou variantou může být, že dojde ke vzniku vícero mocenských center a k občanské válce, jež vyústí ve vznik různých státečků. Vzhledem k tomu, že snad nikdo zvenčí nemá tušení o skutečném rozložení sil – mám na mysli nejen v centru, ale i regionálně – těžko předvídat. Myslím, že v kterékoliv fázi destabilizace současného režimu se může někde uprostřed Sibiře zjevit nový generál Alexandr Lebeď anebo druhý Ramzan Kadyrov či Džochar Dudajev v muslimském Povolží či na Kavkaze. Už jsem o tom ostatně psal v mých knihách, respektive v článku Rusko na cestě k fašismu...

Je třeba se obávat mocenského spolčení Ruska a Číny, nebo jde jen o jakousi diplomatickou Potěmkinovu vesnici?

Konfuciánsko-maoistický režim nepotřebuje spojence – jenom vazaly a užitečné idioty. Může dojít k jakési obdobě účelového spojenectví typu Ribbentrop – Molotov. Čína má totiž s Ruskem staré účty, tedy území Dálného východu okupované Ruskem.

Musím říct, že když už Západ svou naivitou či oportunismem dopustil vznik ukrajinské tragédie, která může každou minutou přerůst v globální katastrofu, musí se snažit – společně s Ukrajinci – aby se Ukrajina stala pro Rusko druhým Čečenskem či Afghánistánem. Aby válka na Ukrajině byla poslední ruskou agresí. Jak jsem už kdysi prohlašoval, na Ukrajině se bojuje i za Prahu a Brusel.

Proto je třeba podpořit Ukrajinu stejně, jako by šlo o předsunuté útvary NATO. Mnoho politiků si ovšem ještě stále neuvědomuje ani takovou logickou věc, že Ukrajinci skutečně dnes bojují i za nás. Pokud totiž Ukrajina dokáže odrazit ruskou agresi díky sofistikované západní výzbroji, poskytne ruskému režimu hmatatelné varování, jak by mohlo dopadnout jeho případné válečné dobrodružství, pokud by napadl samotné členy NATO! Navíc se ukazuje, že díky svému bojovému duchu jsou Ukrajinci větší hrází ruské expanze než většina evropských armád.

S ohledem na skutečnost, že řada západních firem své aktivity v Rusku jen „pozastavila“ či „omezila“, si zrovna tak nejsem jistý, zda si je Západ vůbec schopen uvědomit, že cílem protiruských sankcí dnes nesmí být pouhé bezpodmínečné stažení okupačních vojsk z celého území Ukrajiny!

Pokud se nemáme za pár měsíců či let znovu vzbudit doprostřed války, pak – stejně jako v případě hitlerovského Německa – by stažení ruské armády mělo být jen prvním krokem. Tím druhým by měly být reparace, tedy náhrada válečných škod vzniklých Ukrajině. Je naprosto zřejmé, že nový Marshallův plán musí být financován především z ruských zdrojů, a nikoliv z rozpočtu Evropské unie. Třetím krokem pak musí být demilitarizace Ruska, aby se nemohly podobné události za pár let znovu odehrávat!