Myslíte si, že se za patnáct let od prvního zvolení ruský prezident Vladimir Putin v něčem významně změnil?

Narodil jsem se v Sovětském svazu. S perestrojkou Michaila Gorbačova a s nástupem Borise Jelcina přišel zajímavý čas změn. Každý den byl krokem vpřed. Když se objevil Putin, bylo vidět, že přichází restaurace bývalého režimu. Nikdy jsem proto neztrácel čas tím, abych sledoval, jak se mění v čase. Tento bývalý člen KGB je dnes jedním z nejbohatších lidí na světě. Všechny své lidi dostal na vysoká místa. Jeho projevy či vystoupení mě nezajímají. V televizích se jich vysílá nespočet.

Má teď všechno, takže se zabývá tím, aby se nesmazatelně zapsal do historie. Chce se asi stát novým Čingischánem, Hitlerem, Stalinem nebo Gagarinem. Do těch jeho tužeb patří olympiáda v Soči, Krym a tak dále. Jde o projekty, kterými si chce vylepšit image. Peníze v tom už nehrají roli.

Nemyslím si, že Rusové až tak moc podléhají propagandě. Není to spíše národní hrdost, kvůli které má Putin tak vysoké preference?

Je třeba říct, že nelze hovořit o tom, že Rusové tak absolutně Putina podporují. Vždyť většina takových průzkumů je přinejmenším prapodivná. Dochází totiž ke všem možným porušením pravidel těchto průzkumů. Když se zeptáte člověka, který má rodinu, práci a v podstatě žije spokojeně, na ulici, jestli podporuje Putina, co se asi dozvíte? Tento člověk nemá žádnou motivaci, aby Putina hanil. Nicméně čísla podobných průzkumů je třeba dělit dvěma, třemi až deseti. Na druhou stranu je pravda, že Rusové mají potřebu být na něco pyšní, být na něco hrdí. A je pravda, že po rozpadu SSSR těch důvodů k hrdosti moc nebylo. Proto tak velké oslavy sedmdesáti let od vítězství v druhé světové válce. Možná budou další oslavy století od bolševické revoluce. To už by mohl být rehabilitován i Lenin. Těžko říct.

Proto byly Soči i Krym přijaté jako důvody k hrdosti. Člověku je těžko v práci, těžko v každodenním životě, takže si hledá nějaký únik. Proto je agrese na Ukrajině brána jako záležitost, na níž jsou Rusové hrdí. Putin se pro ně stal jedním z hlavních světových státníků. Když si ale přiznají své problémy, zjistí, že nemají žádný smysl života. Nic nemohou svobodně dělat, život je bez cíle.

Takže podle vás žije většina Rusů v jakémsi konceptu zbytečného člověka, o němž psal v Oblomovovi Ivan Gončarov, ale psali o něm i Dostojevský, Lermontov, Turgeněv či Puškin?

Třeba Dostojevský neřešil nacionální problémy. Rusko by chtělo být národním státem, takže bych sem Dostojevského nepletl. Můžeme hovořit o lidské beznaději. Rusové žijí v určité skořápce a jakási hrdost je pro ně něco jako droga. Mohou se přirovnávat k Američanům, mohou se povyšovat nad Němce a myslí si, že je jejich země světovým lídrem. Jde ale jen o tupou sílu. Proto se hovoří o tom, že Rusko uznává jen sílu. Když s lidmi u nás začnete vést dialog, za něco poděkujete, tak se to bere jako slabost. Taková je výchova.

Viděl jsem dokument o Putinovi. O vztazích v rodině skoro nehovořil. V judu však skoro všechny porazil, nedávno jako hokejista nasázel protivníkovi šest gólů a tak. V tomto kontextu se hovoří o jeho zamindrákovanosti. Co si o tom myslíte?

Je pravda, že se často píše o jeho mindrácích a komplexech méněcenosti. Ve škole KGB prý nebyl až tak dobrým žákem, ale přesto udělal velkou kariéru. A nyní je na vrcholu. V Rusku o něm jde vtip. Jestliže je Rusko silné v hokeji, v baletu, ve vesmíru, tak by to chtěl všechno Putin zkusit. Je "skvělý" hokejista, s muzikou měl taky pletky a teď mu schází jen ten vesmír. Proto ho je třeba poslat do vesmíru, aby v Rusku bylo lépe.

Zůstal po vraždě Borise Němcova v Rusku nějaký opravdu silný lídr opozice?

Musím spravedlivě říct, že bohužel nezůstal. Němcov byl osobností, která spojovala opoziční síly. S jeho ztrátou se protiputinovská opozice nedokáže vyrovnat. Byl známý po celém Rusku, ale i v zahraničí. Tato ztráta byla pro veškerou opozici v Rusku absolutní. Mohu říct, že u nás neznám osobnost, která by jej mohla nahradit.