Jak obecně hodnotíte výsledky voleb do Evropského parlamentu?

Dopadlo to smutně. Tady ve Francii dostala extrémní pravice více hlasů než prezident Emmanuel Macron, jehož hnutí „Na pochod!“ je víceméně ve středu. A strany, o nichž se dá říci, že jsou doleva, hodně ztratily. Nevím, kam až to může jít, ale je to smutné. Když si uvědomíme, že se extrémní pravice dostává ke slovu nejen ve Francii, ale třeba i v Itálii. Navíc zde máme další hrozby jako Maďarsko, ale i brexit. Evropa směřuje někam, kde by toho mohla jednou litovat.

Kam tedy Evropa směřuje?

Já jsem v tomhle pesimistka. A nerada bych se vyjadřovala konkrétně, protože mě myšlenky vedou opravdu daleko za práh nebezpečí a snesitelnosti bytí. Mám strach z toho, kam až to může dojít.

Směřuje zpět k rozdrobení na národní státy či ještě dále na malá svébytná teritoria?

Uvidíme. Ve volbách do Evropského parlamentu, alespoň tady u nás, byli překvapivě třetí Zelení. A to si vezměte fakt, že se kdysi ještě rozdělili. To jsem jim tehdy vyčítala. Nepochopili, že s rozdělením dojdou spíše do slepé ulice. A najednou vyhráli. S nejednotností politických hnutí a stran mám těžké zkušenosti ze Středního východu a když vidím, že se „civilizované státy“ podrobují nejednotnosti, přijde mi to nejen nerozumné, ale i opravdu nebezpečné.

Proč tomu tak je?

Zdá se mi, že si ve volbách vybíráme vůdce, které přeceňujeme. Oni se pak během své vlády ukážou jako neschopni dodržet věci, které slibují. Vlastně slibují věci, o nichž dopředu vědí, že je nemohou splnit. V tom je naše slabost.

Nicméně jak je možné, že ve Francii, která si na konci osmnáctého století zažila Velkou francouzskou revoluci, mají převahu pravičáci?

Francouzi byli často protestanti a Komunistická strana Francie byla velmi silná do té doby, než se vyjevila pravda o Sovětském svazu. Všichni ti komunisté, ať to mysleli upřímně anebo méně upřímně, nakonec zkrachovali, protože se jim předhodilo poklonkování Sovětskému svazu. A když se veřejně zjistilo, co Sovětský svaz opravdu znamená jako komunistický stát, tak se mnoho lidí od francouzské komunistické strany distancovalo.

Francois Mitterrand založil Socialistickou stranu na začátku sedmdesátých let, a protože byl osobnost, tak to dokázal dovést až do prezidentství. A od té doby zase nic a začalo to upadat. Problém je v tom, že si jako obyčejní lidé neumíme v politice dát dvě a dvě dohromady. A když vidíte, že i socialisté i extremisté mají na triku korupci, tak je to úplně nepřijatelné. Chápu lidi, že pak tápou, koho mají volit.

Je to historický vývoj, v němž můžeme jen doufat, že si to lidé uvědomí a selským rozumem se dají dohromady.

Hovořila jste o svém strachu. Například rakouský spisovatel Robert Menasse se ve svém fejetonu Evropský systém, občanský hněv a evropský mír o EU také bojí. Prý vzplanuly národní resentimenty a tak dále...

Evropská unie, která začala fungovat i na základě Montánní unie ke společné kontrole uhlí a oceli, obsáhla celé hospodářství a začala se rozšiřovat. Nicméně jí chybí společný základ v psychologii obyvatel. Je v pořádku, že máme osmadvacet malých, středních i velkých států, které se spojily do Evropské unie. Ve vzájemných smlouvách se ale pozapomnělo na osobitost, zvyky či historii každého státu. To je možná chyba vzájemného respektu. Kvůli tomu podle mě u některých vznikl pocit odstrčenosti. Já to ale nemohu dost dobře pochopit.

A kvůli nedostatku respektu podle vás sílí hlasy po posílení pravomocí národních států?

Požadavky na rozdrobení Evropy vznikají tím, že se lidé začali cítit nedůležitě či méněcenně a na to konto si začali myslet, že se sami dokážou o sebe postarat a bude jim tak nejlépe.

A není to mnohem jednodušší, nejde v první řadě hlavně o prachy?

Vy mě nutíte říkat, co nechci říkat. Samozřejmě, že jsou v tom peníze, ale je v tom i určitá megalomanie každého z nás. Já osobně moc velkou megalomankou nejsem, ale jsem členkou Evropské unie. Proto jsem za ni i já zodpovědná. A když vidím, jak se Evropa rozpadá, tak mi nejde na rozum, co bychom chtěli dělat v budoucnosti, když jsme tak pevně propojení. Každé odloučení nás bude hodně stát. Vidíme, co se děje s brexitem.

Podle mě jde o absolutní zřeknutí se solidarity. Solidarity mezi námi lidmi, tudíž i mezi státy. Měli bychom si více uvědomit, jací obři nás obklopují. Amerika, Rusko, Čína. Už jsme snad pochopili, že Rusko a Amerika čekají na rozpad EU. Také na tom dost dlouho pracují. V momentě, kdy se to stane, všichni zeslábneme a ti obři zesílí.

Na druhou stranu, není pochopitelné, že se malé státy nechtějí smířit s možným diktátem Německa a Francie, tedy hlavních evropských velmocí? Obávají se dvourychlostního rozdělení Evropy...

Stát se může všechno. Podle mě má každý ze států Evropské unie hlasovací právo a možnost vzbouřit se. Třeba Řecko se vzbouřilo a přestože na tom ještě není úplně dobře, tak svým způsobem vyhrává. Stejně tak Portugalsko a Španělsko. To jsou státy, které se přeci nikomu v EU moc nepodřizovaly. Když zjistily, že se přibližují krachu, přišla jim pomoc, pracovaly na sobě a dostávají se opět nahoru. Takže jestli si Češi, Slováci, Poláci či Maďaři myslí, že se větším porozuměním mezi Francií a Německem dostanou do nějaké podřízené role, tak jde o umělého démona a jejich paranoiu.

Britové se vzbouřili úplně, ale v parlamentu neměli většinu, brexit ještě není dohodnut, paní Mayová rezignovala, mnozí brexitu litují a je to smůla. Národy Evropské unie jsou prostě buď civilizované a zmoudřelé a dostanou Evropu zpět na nohy demokracie a lidského pokroku, anebo ne a bude to zlé. Jednota Evropské unie je opravdu velmi důležitá.

Na hranicích schengenského prostoru máme dvě regionální velmoci, které klepou na vrátka EU, a nic. Turecko a Ukrajina. Měly by být do EU přijaty?

Turecko, které dneska existuje, se do Evropy nikdy nedostane. Nakonec geograficky ani v Evropě není, jen jeho kousek. To by vznikly opravdu velké třecí plochy. Ukrajinu lituji. Ta se do EU nedostane, protože to nedovolí Vladimir Putin, a nikdo jí nepomůže.

Ostatně vám v turečtině vyšla kniha, jakož i v pěti dalších jazycích, o vašem životě s generálním tajemníkem Demokratické strany íránského Kurdistánu Abdurrahmánem Kásemlú. Proč ji do češtiny překládáte až nyní?

Protože přišel jeden novinář, který mě zahltil argumenty, proč bych ji do češtiny měla přeložit. Kniha se v angličtině jmenuje Láska proti rozumu a psala jsem ji v roce 2005. Název té knihy vznikl po domluvě s nakladateli.

Od doby popisované v knize se toho na územích obývaných Kurdy mnoho změnilo. Jak vy nyní nahlížíte na situaci jednoho z největších národů světa bez vlastního státu?

Já „své“ Kurdy nepřestanu mít nikdy ráda. Vždyť jsem s nimi prožila celý svůj dospělý život. Dali se do boje proti Daeši, pomohli tím světovým mocnostem vyhrát jednu velkou bitvu a hned poté byli opět skoro zapomenuti. To člověka zamrzí.

A vývoj na Středním východě? Ten je stále katastrofální. Ať si vezmete Írán, Saúdskou Arábii, Sýrii, Irák. Všechny tyhle státy na Středním východě procházejí obdobím, které jednou budou muset historici pečlivě analyzovat. Podstata věci je, že jde o naftu, vládnutí, hegemonii a strategickou polohu Kurdistánu. A to je pro dnešní stratégy zcela neřešitelné. Tady se musím vracet pořád do historie. Kurdistán byl po první světové válce rozdělen vítěznými mocnostmi. Předtím i potom vždy bojovali proto, aby získali alespoň autonomii v těch čtyřech státech, do nichž je rozdělili. Nyní položili životy proto, aby se svět zbavil Daeše, a když velké boje skončily, Kurdové byli opět zapomenuti. Je třeba si to stále připomínat.

Slovo rozdrobenost jste zmínila v případě EU a já ho uplatním na Kurdy. Jejich politická a dejme tomu intelektuální reprezentace totiž není vůbec jednotná…

Budoucnost vidí skoro všichni stejně. Svoboda a samostatnost. Nicméně mají odlišné názory na to, jakou cestou k takovému stavu dojít. Kurdů je kolem třiceti milionů, většinou obývají čtyři regiony Kurdistánu a v každém je jiná politická situace, jiný uzurpátor, jiný boj proti uzurpátorovi, jiné možnosti, jiné vzdělání anebo naopak negramotnost.

Osobně samozřejmě brojím proti jejich rozdrobenosti, která je smrtelná. Nelze dojít ke společnému cíli, když nespojíte síly. Kurdové si to dodnes nechtějí uvědomit a drobí se na menší a menší skupiny. V tom se ostatně opravdu podobají Evropě.

Čím to je? Sebestředností jednotlivých lídrů?

Ano, je v tom určitá sebestřednost. Jenomže v Evropě mají lidé co jíst, jsou svobodní a mohou protestovat. V Kurdistánu nejsou svobodní a za každý protest jim hrozí různé tresty. A jejich civilizace je založena na několika intelektuálech, přičemž většina je negramotná. I když je třeba říct, že se to v posledních letech hodně zlepšilo. Ale statistky, abychom věděli, do jaké míry, neexistují.

Jejich rozdrobenost a nesolidárnost mi opravdu vadí. Vždyť jdou všichni za stejným cílem. Vždyť se nemusí zrovna spojovat, ale mohou bojovat vedle sebe jako rovní partneři. Nevím, jak je možné, že to nechápou.

I kvůli tomu byli po vítězství nad Daešem opět zapomenuti. Bojovali, protože chtěli ukázat, že jsou rovnocennými partnery, jenže to nemělo žádný efekt.

Já jsem taková „bílá Kurdka“. O lidech, co pomáhali za války Židům se říkalo, že jsou „bílí Židé“. Takže já jsem „bílá Kurdka“, co se celý život snažila být nápomocná a dnes si bohužel uvědomuji, že jsem toho moc nedokázala.

Pomáhala jste Kurdům, jak se dalo a často to bylo i dost nebezpečné. Karel May do svých dobrodružných románů z Orientu vložil postavu Kara ben Nemsího, což je vlastně Old Shatterhand, tedy bílý bratr…

Ano, třeba Divokým Kurdistánem. Jen Karel May nevěděl, že tímhle titulem vytvoří v Evropě o Kurdech dost zavádějící povědomí. Když jsem se za Kurda vdávala, tak mi lidi říkali: „To jsou divoši.“ A dnes to vlastně pokračuje. Kurdové jsou pod rozlišovací schopností světových mocností.