Koaliční dohodu o vládní spolupráci s hnutím ANO jste podepsal. Takže nemáte žádné pochybnosti, že by tato spolupráce mohla sociální demokracii poškodit, jak už se stalo v minulém volebním období?

Já jsem koaliční smlouvu podepsal s výhradou s ohledem na paragraf deset, ve kterém je uvedeno, že všichni poslanci by měli hlasovat v intencích rozhodnutí vlády. Mám názor, že tento paragraf je v rozporu s Ústavou České republiky, protože poslanec má hlasovat podle svého vědomí a svědomí. A tak zní i poslanecký slib. To je jediná výhrada, kterou jsem měl ke koaliční smlouvě.

Takže vy osobně nemáte problém s tím, co se přihodilo v souvislosti s nejmenováním jednoho kandidáta sociální demokracie – europoslance Miroslava Pocheho – do funkce ministra zahraničních věcí?

Myslím, že s tím má problém každý, kdo se dívá na televizi nebo čte noviny. Je otázka, jak tu situaci číst. Doufám, že se brzy dozvíme víc, jak to doopravdy bylo. Doufám, že na seznamu byla napsána jména, která byla schválena předsednictvem sociální demokracie, a to včetně pana Pocheho na post ministra zahraničních věcí.

Ale předseda ČSSD Jan Hamáček přece už před jmenováním reagoval na výroky prezidenta, že pana Pocheho nejmenuje, návrhem, že v takovém případě by se mohl přechodně ujmout řízení ministerstva zahraničních věcí sám. A to zřejmě bez posvěcení předsednictva strany. K tomu také pak došlo. Jak si to vysvětlujete?

Pan prezident několikrát zdůraznil, že pana Pocheho nejmenuje, a předseda Hamáček musel nějak situaci řešit, musel být na ni připraven. A s ohledem na vyjádření pana prezidenta se rozhodl, že situaci bude řešit způsobem, který umožní jmenovat vládu, a zároveň nemohl místo Pocheho navrhnout někoho jiného, protože usnesení předsednictva zní jasně – navrhnout pana Pocheho na ministra zahraničí. Ministerstvo zahraničí je specifický resort a jeho obsazení musí být řešeno třemi lidmi. Předsedou Hamáčkem, protože ten resort v rámci vyjednávání spadal do kompetence sociální demokracie, premiérem, protože zahraniční politiku má v gesci vláda, a pan prezident je třetí osobou, protože vstupuje do zahraniční politiky. A proto je důležité, aby se k řešení všichni tito tři aktéři sešli. A to se stalo až minulou neděli a dopadlo to tak, že se nedohodli.

Neměli premiér i pan Hamáček vyčkat, jestli prezident skutečně poruší ústavu a nejmenuje kandidáta navrženého premiérem, a pak teprve situaci řešit? Ústava nedává prezidentovi příliš na výběr, podle ústavních právníků je prezident povinen respektovat návrh premiéra na členy vlády.

Myslím, že to byl spíš tlak Andreje Babiše jako premiéra, který se obával, že by prezident nejmenoval vládu jako celek, kdyby měl problém s jedním jménem, takže by se mu termín jmenování posunul. A zadruhé by Andrej Babiš byl pod tlakem médií, veřejnosti i některých představitelů sociální demokracie nucen k tomu, aby podal kompetenční žalobu. A tomu se chtěl premiér vyhnout, proto ten tlak na to, aby se našlo řešení, než dojde k samotnému aktu jmenování vlády.

Myslíte si, že se tomu problému premiér a předseda sociální demokracie skutečně vyhnuli?

Podle mého názoru ze tří problémů zůstal jediný. Jeden problém – případné porušení ústavy – zmizel, protože podle mne k porušení ústavy nedošlo. Druhý problém premiéra, že by musel podat kompetenční žalobu, už také neexistuje. Takže dva problémy – prezidenta a premiéra – zmizely, a zůstává ten třetí problém na sociální demokracii, kdo bude v budoucnu ministrem zahraničí. Stalo se de facto pro nás to nejhorší.