Itálie se coby první členská země G7 postavila kladně k čínskému projektu Nové Hedvábné stezky. Podepsané kontrakty v několika průmyslových odvětvích jsou zatím ve výši 2,5 miliardy eur a mají potenciál dosáhnout až 20 miliard eur. Je rozhodnutí Italů zesílit vazby na Čínu dobrý nápad? Nehrozí, že Čína své evropské spojence zneužije?

Především se musíme podívat na motivaci Itálie. Italská motivace plyne totiž z velké části z toho, jak „skvěle“ se jí daří v eurozóně. Itálie zoufale potřebuje investovat, především do infrastruktury. Nová vláda si to uvědomuje a také dobře ví, že italský vládní dluh nemůže nikdy splatit, musí z něho vyrůst, podpořit růst infrastrukturními investicemi není špatný nápad. Jenže když Itálie minulý rok předložila jen velmi mírně (!) expanzivní rozpočet, tak z toho dostala Evropská komise záchvat a začala vyhrožovat italské vládě sankcemi. Z tohoto příkladu plyne mimochodem pěkné poučení o demokratičnosti EU. Evropská komise s minimální legitimitou, neboť ji občané nezvolili, poroučí legitimně zvolené vládě. A protože Italové si nemohou ufinancovat nutné výdaje sami, nu tak se našel někdo, kdo s tím rád pomůže. Takže pokud si nyní někteří z EU stěžují na čínské angažmá, tak ať se podívají do zrcadla. Svou stupidní škrtící politikou Čínu pozvali do hry. Mimochodem, totéž už udělali u Řecka, které donutili k privatizaci významných státních aktiv, a pak se hrozně divili, jak to, že přístav Pireus vlastní Číňané.

Varovné hlasy zaznívají i v Itálii. Ministr vnitra Matteo Salvini prohlásil, že Čína chce „kolonizovat“ italské trhy. Někteří politici se tedy bojí, že by v Itálii mohla Čína přistoupit ke stejné taktice jako v afrických zemích, kde si zajistila mnohdy výhradní přístup například ke klíčovým nerostným surovinám. Lze si z čínských aktivit v Africe vzít ponaučení?

Italská vláda není v postoji k Číně jednotná. Zatímco Hnutí pět hvězd nemá problém, Salvini je mnohem víc proamericky, či spíš protrumpovsky orientován. A co se týká postupu Číny v Africe, je zajímavé, že určité, řekněme, investiční postupy jsou kritizovány, když je dělá Čína. Copak si Západ v Africe počínal jinak? To je absolutní pokrytectví. Západní firmy vyvádějí z Afriky dekády obrovské zisky, a najednou je hlavní problém Čína, která investuje do infrastruktury, a co víc, netahá s sebou zátěž bývalé koloniální mocnosti. Západ vidí třísku v oku Číny, ale nevidí břevno ve svém.

Před čínským vlivem v Evropě varoval také francouzský prezident Emmanuel Macron, jehož země se k projektu Nové Hedvábné stezky staví více než obezřetně. Své evropské kolegy vyzval k tomu, aby se k otázce globálních ambic Pekingu postavili jednotně. Francii vadí především jednosměrnost celého projektu, tedy že evropské firmy nemají na čínském trhu zdaleka tak otevřené dveře, jako by měly mít ty čínské na starém kontinentu. Jsou takové obavy opodstatněné?

Francouzský prezident má tendenci tím víc poručníkovat všechny kolem, čím méně je schopen ovládat vlastní zemi. Je jasné, že zdravé vztahy mají být založeny na reciprocitě a jistě je možné s čínskou vládou jednat. Ještě tak kdyby tu reciprocitu pan Macron taky vyžadoval ve vztahu k USA.