Výsledek referenda o Brexitu, úspěch Donalda Trumpa v prezidentských primárkách, ale i donedávna nepředstavitelný úspěch Norberta Hofera v Rakousku podle některých politologů ukazuje na ztrátu důvěry lidí v současné politické uspořádání a nedůvěru v elity. V porovnání se zbytkem světa mohou být elity vnímány jako změkčilé, neakceschopné ve vztahu k migraci a řešící podružnosti (zákazy kouření, emisní normy na sekačky trávy apod.) místo řešení ekonomických a bezpečnostních otázek. Čím si politické, mediální a akademické elity nedůvěru vysloužily? Je oprávněná?

„Elity“ už „řeší“ jen banality. Vše ostatní – s výjimkou vlastních rent a prebend – už jen mrší. Lidé to vnímají jako dotěrný opruz. Hroutí se tak i důvěra v instituce předstírající demokratické garance. Tím snáz to katapultuje kuriózní týpky. Neřízené střely a velkohubé exoty. Politická mapa se mění před očima. Samotíží to bere doprava. Směrem k novotvarům, z nichž vane autoritářská zpupnost. A místy už i totalitní manýra. Co jiného je systém globálního odposlechu i jiného šmíráctví, využívaný jako vyděračský klacek? Nebo „změny režimu“, exportované brutálními válkami?   

Nouzový východ vede jen dopředu. K civilizaci, která „elity“ bez zásluh postaví mimo hru. Je v akutním zájmu drtivé většiny. Prosadí ho jen blok, který mu dá i politický tvar. A nedá pokoj, dokud si většinový zájem nevynutí.   

Zajímavé jsou i některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé jinak volící levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí? Přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Nepančovaná levice si dodnes líže rány. Kdekoli si troufne hrát podle vlastních, a ne cizích not, riskuje kazetové bomby proti „stalinismu“. Favorizuje to „levici nelevicovou“. Ten pojem zavedl americký profesor James Petras. Míní jím strejce, tetky i mladíky, posedlé hlavně „salonfähig“ renomé. Vzdali i „reformy“, polidšťující poměry aspoň trochu. Systémovou změnu vykuchali na sci-fi. Visí v jiném století i galaxii. „Tady a teď“ umí jen supliky. Leckdy jako by vypadly z oka těm, co vozily staročeské dostavníky do Vídně. Heslo zní „dobrý každý den“. Koho to chytí u srdce? Natož uvede do pohybu?         

V době nových médií, zvláště internetu, si lidé mohou snadno dohledat spoustu informací, které nutně nemusejí odpovídat tomu, co jim říkají politici. Publicista Jefim Fištejn doslova tvrdí, že internet „vychoval“ občany k nedůvěře k vlastním elitám. Je tomu tak? Vidíte v internetu naopak nějaká úskalí?

„Nedůvěra k elitám“ má pádnější důvody. Jsou to jen gypsové atrapy. Vox populi to už ví. Internet jejich absolutní monarchii drolí tak jako máloco. Protože ve sféře, která je základem „měkké moci“. Nabízí fakta, která dřív držely za sedmero západy. Otřásá pilíři vládnoucího katechismu. Tahá na skřipec jeho svátosti. Rozdává zakázané ovoce. A to vše jen za tarif nižší než předplatné jediných novin.

Tím rychleji se množí rodina médií, která jsou nezávislá doopravdy. Víc pravidelných čtenářů než všechny politické deníky dohromady už mají i u nás. Vláda na ně poštvala tři tucty Koniášů. Platí je z našich daní. Pasou po „neamerické činnosti“, páchané prý „agenty Kremlu“. To už je projev čirého zoufalství. Dnešní disent cizí agenturou není. Co na tom mění fakt, že se na internetu ukájí i kdejaký psychopat?     

V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU apod., ti druzí opačně. Čím to je?

Britské referendum dopadlo jinak, než bylo v plánu. V panice, již to vyvolalo, pronikly střípky pravdy i na „veřejnoprávní“ kamery. Například to, že za odchod z EU hlasovala většina původní populace i všech venkovských hrabství – kdežto za setrvání v Unii imigranti a Londýn. Tedy druhý největší ráj „banksters“, dolujících parazitní rentu a „znárodňující“ její nehorázná manka i napříč okolním světem.  

Rakouské volby vyslaly ještě varovnější zprávu. Hofer je favoritem sociálního rozčarování. Ztracených iluzí vrstev, jimž tunelují „sociální stát“. Pro ty jsou uprchlíci dumpingovou konkurencí, a ne bazarem laciného služebnictva.

Levici, jež bývala mluvčím těchto vrstev, zmrzačila už „katastrojka“. Tím snáz si strach a vztek sedlá zdivočelá pravice. Tak jako ve 30. letech minulého století.       

Brexit znovuotevřel otázku nutnosti reformovat Evropskou unii, kterou mnozí kritizují za těžkopádnost, přílišnou byrokratičnost a neschopnost adekvátně reagovat na soudobé výzvy. Je reforma EU nutná a pomohlo by to evropské integraci, anebo bychom měli spíše hledat jiné formy mezinárodní spolupráce?

Nářky nad bruselskou byrokracií honí kočku za ocas. Krize EU je slepou ulicí kapitalismu. Slíbené „reformy“ s ní nesvedou zhola nic. Zázraky neumějí ani žádný jiný Juncker, Tusk a Schulz. Kdo na tu červenou knihu sází, čeká ho krutá kocovina. Chce to nejenom „jiné formy spolupráce“. Ale hlavně úplně jiný typ civilizace. Ten, co nám diktuje i dnešní „evropská integrace“, už praská ve švech. O desítky procent – leckdy o celou polovinu – se propadají akcie klíčových evropských bank.   

Povedou současné otřesy v EU k revizi vztahů s Ruskem? Zmírnění či odstranění sankcí? Měli bychom s Ruskem více spolupracovat, zejména s ohledem na bezpečnostní hrozby? Obama s Putinem se ve středu dohodli na zintenzivnění vojenských akcí v Sýrii proti teroristům a Evropa stojí stranou…

Rusko si hlídá svou suverenitu. Po martyriu, které mu nadělili Gorbačov a Jelcin, se není čemu divit. Obnova mocenské rovnováhy, k níž to vede, je i v našem zájmu. „Sankce“, mající Rusko „potrestat“, jsou naopak masochistickou seancí.  

Horory, vydávající „otřesy v EU“ za „Putinovu intriku“, jsou zralé na svěrací kazajku. Dá se snad evropská bezpečnost budovat proti Francii či Německu? Zkoušet to proti Rusku je stejná hovadina. Evropa, papežštější než Obama, předvádí absurdní drama.