Vy jste patřil během listopadových událostí roku 1989 ke studentským vůdcům, byl jste v samotném centru dění. Co Vám z té doby nejvíce utkvělo v paměti?

Především rychlost. Stávka vysokých škol začala v pondělí 20. listopadu, v pátek 24. listopadu padlo politbyro. Koncem roku byl Havel zvolen prezidentem ... A tu rychlost jsem pocítil i v osobní rovině. Naposledy jsem byl zadržen 19. listopadu, přesně o deset dnů později, 29. listopadu, mě Federální shromáždění zvolilo do komise, která měla dohlížet na vyšetřování událostí 17. listopadu.

Měl jste tehdy ve svých jedenadvaceti letech představu, jakým směrem by se naše země měla po revoluci ubírat?

Měl jsem obecnou představu. Tedy takovou, abychom byli normální evropskou, myšleno západoevropskou, zemí.

V naší redakční anketě jsme se ptali čtenářů, jaký vývoj by si přáli, pokud by o něm mohli po roce 1989 rozhodovat. Z nabízených možností u nich měla jasnou převahu varianta s tím, že by zemi měli vést Komárek a Dubček a měl se tu budovat socialismus s lidskou tváří připomínající rok 1968. Co si o tom myslíte a jakým směrem se mělo či mohlo Československo v roce 1989 také vydat?

Socialismus v žádném případě, ten naprosto selhal. Členství v NATO a Evropské unii osobně považuji za nejlepší volbu pro tuto zemi.

Která z osobností naší politiky měla podle Vás za uplynulých pětadvacet let největší vliv na další vývoj naší země?

Václav Havel. Nebyli bychom dnes v NATO, protože bez Havla a Walesy by se NATO nejspíš nikdy nerozšířilo na východ. A dnes bychom byli vydáni napospas ruskému revanšismu.