Nedávno jste kandidoval do Senátu s tvrzením, že hájíte myšlenky 17. listopadu 1989. Jaké to podle vás jsou?

Veřejně občansky se angažovat na straně demokracie, bojovat s totalitou, odhalovat mocenské mechanismy a roli jednotlivců v nich, rozvíjet základní svobody, postavit se nepravostem, podporovat lidská práva. Nikdy se nevzdat, jít si za svým.

Který zážitek z toho dne si nejlépe pamatujete?

Z pátku 17. listopadu 1989, přesněji z té demonstrace, mám několik silných zážitků. Prvním bylo zapálení dlouhých vlasů hořící svíčkou v davu na Vyšehradě dívce, která šla přede mnou, když jsem se rozhlížel, kam se poděli moji přátelé. Snad každý rok se jí za to veřejně omlouvám. Pak pohled zpět ze sloupu na nábřeží někde u Mánesa, kdy jsem viděl, jak jdou po nábřeží pod Havlovým bytem desetitisíce lidí. A potom až zážitky z Národní třídy, z obklíčení příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB). Nejprve až skoro nábožensky vypjaté zpívání hymny, pak Masarykovy oblíbené písně Ach synku, synku. A pak těžko vysvětlitelné stlačování pohotovostním plukem Veřejné bezpečnosti (VB) od obchodního domu Máj, školním pohotovostním oddílem Městské správy VB od Národního divadla, jehož řady byly navíc vyztuženy dvěma obrněným transportéry OT-64 Skot s jakýmisi širokými hrably, jimiž do nás opakovaně najížděli. Pamatuji si, jak jsem před tím hrozivým tlakem dokonce vylezl na střechu auta. A nebyl jsem sám. Kamarádky skončily na stánku Poštovní novinové služby (PNS). Víte, jaké to je, když jste drceni uprostřed davu? Když už už nemůžete dýchat?