Vy jste napsal knihu o českých pověstech Český rytíř, kde zmiňujete i svatého Václava. Můžete zmínit nějaké pověsti s ním spojené, které mají pro náš národ zvláštní důležitost?

V pověstech se vždycky nějakým způsobem odráží skutečnost. Buď jde o ohlas nějaké epizody z reálného života historických osob (i když často přibarvený či zjednodušený), nebo o literární symbol odkazující ke konkrétním duchovním či politickým idejím (například k přemyslovské tradici), anebo se jedná o „exemplum“, tedy srozumitelný příklad, poskytující obecně platné morální poučení. To poslední platí zejména o motivech a syžetech, které v minulých staletích kolovaly z jedné jazykové oblasti do druhé a v každé nabývaly poněkud jiné znaky. (Tak například příběh o Popelce mají mezi svými pohádkami téměř všechny evropské národy, avšak jen česká verze se neobejde bez tří oříšků).

Mezi pověstmi o svatém Václavu najdeme všechny uvedené typy vyprávění. Zlidovělé pasáže z legendárních životopisů, které mohou zachycovat světcovy skutečné činy, ale i typizovaná ideální líčení ve stylu „hladové sytil, nemocné navštěvoval“, která známe i z textů o zcela jiných světcích a která byla s Václavovou osobou spojována asi až dodatečně, různé alegorické bajky i skutečně silné motivy symbolického charakteru.

Osobně považuji právě symbolickou rovinu za nejvýznamnější. Svatý Václav je totiž skutečným tisíciletým symbolem české státnosti, garantem její nezpochybnitelnosti. To vyjadřuje jeho obraz na středověkých mincích i barokní zemské korouhvi, to je smysl svatováclavského zasvěcení koruny českých králů, to je ideový obsah Myslbekovy sochy na pražském Václavském náměstí.

Tuto symbolickou důležitost mají mezi pověstmi o našem světci zejména tři příběhy: Zaprvé je to podání, jež ho líčí jako vůdce bájných rytířů z Blaníka, kteří přispějí zemi na pomoc v časech nejvyšší nouze. Světec tu má roli eschatologického hrdiny. Je to ztělesnění české naděje, že „nedá zahynouti nám ani budoucím“.

Dále je to pověst o ochranném obraze čili „paládiu“ české země. Vztahuje se ke kovovému medailonu s reliéfem Bohorodičky, jež prý Václavovi darovala jeho babička, svatá Ludmila. Pověst přisuzuje medailonu byzantský původ a praví, že jej Ludmila získala od moravského arcibiskupa Metoděje. Jde tedy o pozoruhodné propojení svatováclavské a cyrilometodějské tradice. Medailon má gotickou formu, podle historiků umění asi z druhé půlky 14. století, tedy nikoli z doby svatého Václava, to však nikterak neubírá uvedenému podání na síle. (Ostatně nelze vyloučit ani možnost, že byl starší medailon přepracováván).

Podstatné je, že jde o poselství symbolické, poukazující na naše slovanství, odkaz Velehradu a spojení Čech a Moravy (připomínám, že svatý Václav je také patronem Olomouckého arcibiskupství), a spolu s tím také na potřebu rozhlížet se při obhajobě našich národních zájmů opravdu do všech světových stran. Tak jako svatý Václav, o němž legendy uvádějí, že uměl číst i psát staroslověnsky, latinsky i řecky.  

Třetí a poslední příběh, který chci v této souvislosti zmínit, je působivé podání o tom, jak svatý Václav za zimních nocí roznášel chudým lidem dřevo na otop a různé dary, doprovázen svým sluhou Podivenem. Sluhovi byla zima na nohy, Václav mu proto doporučil, aby vstupoval do jeho šlápějí ve sněhu, že prý se zahřeje. Sluha Podiven to učinil a skutečně pocítil v nohou hřejivé teplo a bylo mu dobře. Mimochodem, tuto pověst v 19. století mezinárodně zpopularizoval anglický pastor  J. M. Neale, který ji zpracoval do známé koledy „Good king Wenceslaus“, jež patří k anglickým Vánocům stejně neodmyslitelně jako cesmína a poleno v krbu. Pro nás Čechy má ovšem popsaná epizoda hluboký symbolický vzkaz, říká nám totiž, že nám bude dobře tehdy, půjdeme-li ve stopách Václavových.

Jak se vlastně stalo, že svatý Václav je patronem vinařů a sládků, což má i za důsledek, že se ke konci září konají často pivní slavnosti a vinobraní?

No, vinobraní by samosebou patřilo k podzimu, i kdyby byl svátek svatého Václava v květnu, ale máte pravdu, že byl Václav od středověku ctěn také jako cechovní patron vinařů a sládků. Vztahuje se k tomu zajímavá pověst o posmrtném zázraku svatého Václava i jedna pražská umělecká památka. Pověst praví, že kdysi byli nevinně odsouzeni k smrti dva muži, otec a syn. Byli obviněni ze zločinu, který nespáchali, a čekali v okovech ve vězení na vykonání rozsudku. Bylo to právě v čase, kdy nechal kníže Boleslav převést tělo svého zavražděného bratra z místa vraždy ve Staré Boleslavi do Prahy. Vůz se světcovými ostatky prý projížděl právě pod okny věznice, kde byli ti nevinní muži, když se voli, kteří ho táhli, zastavili a odmítali jet dál. Z truhly, v níž vezli Václavovo tělo prý vycházela jasná záře a nevinně vězněným náhle spadly okovy. Tak všichni, kdo to viděli, poznali, že jde o zázrak a propustili je. Ti zachránění vězňové pak z vděčnosti postavili sloup s Václavovou sochou.

Protože byli povoláním vinaři, nechali sloup obrůst vinnou révou a jejich nástupci u něj každoročně slavili cechovní slavnosti. Na nároží kostela svatého Františka, na Křižovnickém náměstí v Praze, dodnes stojí barokní sloup ozdobený reliéfem s vinnými listy a hrozny a sochou svatého Václava. Je známý jako Vinařský sloup a je to prý nástupce původního sloupu, který už se stářím rozpadl. Podle mírně pozměněné verze uvedené pověsti byl jeden z nevinně vězněných mužů vinař a druhý sládek. Proto se k téže tradici jako vinaři hlásili i čeští sládkové a pivovarníci. 

V čem podle vás spočívá význam svatého Václava pro český národ?

Každý národ, který ve svých dějinách přijal křesťanství, má své světce a mezi nimi i svého hlavního patrona. Francouzi svatého Diviše, Angličané a Rusové svatého Jiří, Maďaři svatého Štěpána. V tomto smyslu je svatý Václav jako národní světec jakousi standardní kulturní „výbavou“ spoluutvářející naši národní svébytnost, podobně jako třeba státní znak. Význam svatého Václava u nás byl však vždy ještě o něco větší. Ve středověku byl označován za „věčného panovníka“ českého státu a jednotliví králové byli považováni za jeho „pouhé“ zástupce či náměstky (podobně jako je papež „náměstkem Kristovým“). Proto kdykoli chtěl některý z českých králů ozdobit své skráně korunou (uloženou na Václavově lebce), musel za její „zapůjčení“ zaplatit Svatovítskému chrámu symbolický poplatek.

Tento koncept „věčného panovníka“ byl ve středověkém světě zcela ojedinělý a jeho jedinou analogií bylo již zmíněné pojetí moci papežské. Svědčí to o ohromné úctě, jíž se u nás svatý Václav těšil. Z hlediska čistě duchovního je pak v katolickém (ale například i v pravoslavném) prostředí vnímán jako mocný přímluvce u Boha. Kališníci v něm pak viděli vzor hodný následování a svědka starobylosti českého křesťanství. 

V čem je vzorem a v čem se od něj můžeme inspirovat i dnes?

Je toho určitě více: opravdovost víry, vzdělanost, osobní obětavost, milosrdenství… Jako specificky společenské poselství mi ovšem tane na mysli další pověst. Totiž příběh o Václavově boji proti náčelníku kmene Zličanů Radslavovi, který se pokusil urvat Čechům část území. Václav nevedl dobyvačné války, neváhal však bránit to, co mu náleželo. Když protivníka nadpřirozenou mocí porazil, ponechal mu jeho území a s napomenutím jej propustil. Epizodu, literárně zpracovanou již v 11. století legendistou Kristiánem, lze shrnout do hesla, které je trvalým vyznáním českého dějinného étosu: Cizí nechceme, svoje nedáme!

Josef Pekař napsal: „Vyložil jsem jinde, že je to síla a vůle národního vědomí, jež je nosnou silou, bijícím srdcem našeho dějinného života, řekl jsem výše, že tradice svatováclavská je v nejvlastnější podstatě výrazem touhy po nadpřirozeném posvěcení, po nebeském autorisování, po zbožnění citu a vědomí národního. Ta snaha smířiti a spojiti v jedno profánní a svaté, lidsky národní a božské měla a musila míti nemalou sílu mravněvýchovnou: nemohla dovolávati se pomoci svatého patrona národního, leč tam, kde modlitba její byla srovnatelna se zásadami práva a pravdy.“ Co si o tom myslíte?

K tomu nejde mnoho dodat. Je tomu skutečně tak. Svatý Václav je symbolem, který v sobě spojuje naše nejvyšší duchovní a pozemské hodnoty, podobně jako silueta Hradčan. Národní idea je tím zušlechťována a legitimizována. Zápas o budoucnost národa je spojením se svatováclavskou tradicí navázán na dávné právo a stává se synonymem boje za svobodu a spravedlnost vůbec.

Co říkáte tomu, že byl označován za německého kolaboranta. Za protektorátu Němci dokonce udíleli cenu Svatováclavská orlice…

To je mimořádně zlé a nutno dodat ryze moderní falšování svatováclavské tradice, o kterém není ve středověku či v baroku ani stopy. Základ k tomu bohužel položil omyl Františka Palackého. Ten si povšiml jedné zmínky Kosmovy kroniky o určitém poplatku, který prý byli Čechové zavázáni platit císaři už od časů Karla Velikého (respektive jeho syna Pipina), a bez jakéhokoli důvodu spojil placení tohoto poplatku s Václavovou osobou. Jakýsi poplatek vyjadřující spojenectví českého státu s říší patrně skutečně existoval, neznamenal však žádnou podřízenost a především nijak nesouvisel se svatým Václavem. Platila ho knížata před ním i po něm. Pozdní veršovaná kronika takřečeného Dalimila dokonce tvrdí, že Václav naopak Čechy poplatnosti zbavil!

Nacistům se ovšem hodilo znehodnotit a pošpinit všechno, co je Čechům drahé, a udělali z Václava vzor kolaborantství. Komunistům se po válce takové ponížení starobylé tradice také hodilo do krámu a nechali ho působit dál. A co je nejhorší, některým lidem právě takové vylhané „pojetí“ národního světce konvenuje. Protože sami mají lokajskou duši, rádi by ji implantovali i svatému Václavovi a vydávali ji za „státnickou moudrost“. To je ale naštěstí prokazatelný nesmysl.

Naši překrásnou státní, duchovní a v neposlední řadě také bojovou svatováclavskou tradici je třeba proti podobným lžím bránit. Nedávno jsem cosi psal o atentátu na Heydricha, a prohlížel jsem si proto památné předměty, které se dochovaly po členech výsadku Anthropoid. Mezi nimi jsem si povšiml prostřelené zakrvácené knížky, kterou měl při přestřelce s nacisty Jan Kubiš v kapse košile na levé straně prsou. Byla to legenda o svatém Václavu. Víc k tomu, myslím, není potřeba říkat.