Nemohu zahájit náš rozhovor ničím jiným než dotazem na váš názor na poslední vývoj událostí v Sýrii a společný úder USA, Velké Británie a Francie na určité cíle související s údajnou výrobou chemických zbraní.

Vojenský úder na Sýrii nemohu nazvat jinak než akt agrese. Je to akt agrese, protože vznikl na základě nepodložených tvrzení o použití chemických zbraní ze strany syrského režimu, bez jakéhokoli potvrzení těchto tvrzení ze strany vyšetřovací komise OSN a protože se konalo bez mandátu OSN, a je tudíž v rozporu s mezinárodním právem.

Jaké cíle tedy dle vašeho názoru tento úder sleduje?

V atmosféře obnovené studené války je chemický útok v syrské Dúmě, ze kterého je obviněn syrský režim, slouží spíše jako záminka ze strany USA k větší intervenci v syrském konfliktu za účelem dobytí zásadnějšího amerického vlivu a oslabení vlivu protivníka, což je v tomto případě Rusko. Moje domněnka nevychází z úvahy, že by syrský režim nebyl schopen sáhnout po chemických zbraních proti svým odpůrcům, ale dle mého názoru takto režim může učinit, kdyby neočekával odvetu ze strany mezinárodního společenství nebo kdyby byl v nouzi nebo v nějaké beznadějné situaci, ale ne ve chvíli, kdy de facto režimní jednotky téměř dobyly baštu islamistických rebelů ve východní Ghútě a vyhnaly je na sever Sýrie.

Přesto, i když nemohu vyloučit vinu režimu, hledal bych pravý důvod této nebezpečné eskalace ve skutečnosti, že Rusko, zejména v poslední době, „bodovalo“ v prosazení své vedoucí role a svých zájmů v syrském konfliktu, a to jak v diplomatické, tak i ve vojenské rovině. Stálo se tak „před očima USA“ a bez jejich souhlasu či požehnání. Ruská diplomacie dokázala dát dohromady Turecko, což je dlouholetý spojenec USA a významný člen NATO, s protipólem a protivníkem USA čili s Íránem k jednomu jednacímu stolu ve věci syrského konfliktu a uzavíralo s nimi dohody, které se plní v terénu.

Toto Spojené státy nechtějí připustit a nechtějí dovolit ruské politice takový úspěch při ignoraci amerických zájmů.

Další důvod tohoto leteckého úderu vidím v tom, že USA za celou historii syrského konfliktu neměly snahu o ukončení syrské války, což mě vede k domněnce že, si nepřejí její zastavení, především kvůli Izraeli, který z této zničující války na straně nepřítele nejvíce vytěžil. Pochopitelně, ruské úspěchy, které jsem zde zmínil v jednání s Tureckem a Íránem, mohou vést k opačným cílům, než jsou cíle USA v tomto případě. 

V minulých rozhovorech jste zdůrazňoval, že pokud by byl z hlediska mocností zájem, situace v Sýrii by se vyřešila během několika dní. A nyní jsme na prahu minimálně regionálního konfliktu...

Vždy, od začátku konfliktu v Sýrii, jsem zdůrazňoval při každém takovém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz nebo pro ostatní média, že řešení syrského konfliktu se neobejde bez konsenzu mezi velmocemi, mám zde na mysli především Spojené státy a Rusko. Proto každá eskalace napětí mezi těmi velmocemi znamená další eskalaci syrského konfliktu jako takového. Současná eskalace je bohužel nejnebezpečnější v celé historii konfliktu nejen pro Sýrii, ale pro celý region.

V určitou chvíli, po volebním úspěchu pana Trumpa a potom, co opakovaně vyjádřil ve své kampani, že vidí prostor pro dialog a dohodu s panem Putinem o sporech mezi oběma zeměmi, jsem spojil určitou naději na případnou dohodu, která by vedla k nějakému politickému urovnání situace v Sýrii. Realita však, jak vidno, byla opačná

Vy se zřejmě stavíte proti americké intervenci. Jaký je váš názor na intervenci ostatních států a stran?

Býval bych si přál intervenci jak ze strany USA, tak i ze strany Ruska a celého mezinárodního společenství ve prospěch věci Syřanů, v prospěch skutečných demokratických změn, v prospěch respektování lidských práv, která byla pošlapávána v Sýrii přes padesát let.

Kdyby si samy Spojené státy přály pomoct Sýrii k demokracii a prosperitě a ukončení tyranie Asadů, jsem přesvědčen, že to mohly prosadit hned v roce 2011, když vypuklo povstání, a tak bych neváhal v této situaci stát na jejich straně. Bohužel intervence USA a jejich spojenců v regionu, především Kataru, Saúdské Arábie a Turecka, vedly k islamizaci a militarizaci hnutí odporu proti syrskému režimu a potažmo k nastolení občanské sektářské války stejně jako v Iráku za americké okupace. USA a jejich spojenci se zasloužili o to, že jedinou reálnou alternativou režimu Bašára Asada by byli islámští radikálové. A myslím, že není třeba komentovat tuto alternativu.

Nemůžeme zapomenout, co udělaly USA spolu se svými spojenci v Iráku a Libyi, když měly volné ruce v sesazení tamních diktátorů v těchto zemích a nastolení nových režimů, které se nakonec ukázaly jako horší než sesazené režimy.

Zkrátka, USA nám nedaly příležitost, abychom  za celou novodobou historii regionu věřili v jejich dobré úmysly. Ostatní státy včetně Ruska, které stály na straně režimu, učinily také tak v souladu se svými zájmy, nikoli v zájmu Syřanů.