Kritizuji euro od jeho zavedení. Už od počátku říkám, že se zavádět nemělo. A že by bylo víceméně vhodné rozdělit eurozónu po způsobu rozdělení Československa na nějaké dvě zóny. A dost možná některé země - jako Řecko - by byly úplně mimo tyto zóny, jako jakási třetí skupina. Ode mě by se tohle dalo čekat. Nikdy jsem se neprofilovala jako levicový ekonom. Ale když už s tím přichází levicový ekonom, kterým Joseph Stiglitz podle mě je, tak to už je něco. To svědčí o tom, že tato myšlenka si našla cestu do širokých kruhů. Je to názor, který si získává popularitu i ve skupinách, u kterých by ho ještě před nedávnem nikdo nečekal. Teď už málokterý ekonom - pokud není veden vyloženě politickou ideologií a dívá se na to vyloženě technicky, ekonomicky - řekne, že euro bylo od počátku rozumný projekt, a jenom omylem se nepovedl.

 

Na samém počátku stály při vytváření eurozóny nerozumné předpoklady. Byla vytvořena mezi zeměmi, které nejsou - řečeno ekonomicky - optimální měnovou zónou. Bylo spojeno nespojitelné. Na země, které jsou velmi odlišné, pokud jde o jejich produktivitu práce, sociokulturní návyky. Jsou to země, které jsou zvyklé konkurovat v úplně jiných oblastech. Některé konkurují cenou, jiné kvalitou. Na země, které nemají hospodářský cyklus, byla aplikovaná jednotná měnová politika, uvaleny jednotné úrokové sazby atd. To nemohlo fungovat. Ve výsledku země, které přišly do té slabší skupiny, byly na tom bité a přišly o svoji konkurenceschopnost. Ještě víc ztratily svůj podíl na zahraničních trzích. Naopak země, které konkurovaly kvalitou - typické je Německo - na tom naopak získaly. A na úkor těch slabších zemí. Převzaly jejich trhy. Německo, které bylo zvyklé konkurovat spíše kvalitou a nezáleželo mu až tak na ceně výrobků, najednou díky slabému euru získalo ještě navíc druhou konkurenční výhodu - tu cenovou. Tím pádem vytlačilo z trhu slabší země.  Ti, kteří na tom profitují, logicky chtějí euro udržet. Čím víc jdeme na jih, tím víc na tom tyto země tratily.

 

Fakt, že jsme nevstoupili do eurozóny je tedy pro nás výhodou, nebo vzhledem k našemu napojení na západoevropské trhy je to vpodstatě jedno?

 

Společně třeba se Slováky patříme do hraniční skupiny zemí, která by nebyla až tak moc eurem poškozená, ale ani na tom nijak zvlášť nezískala. U nás by byl ten efekt buď jen lehce negativní, nebo neutrální. Ale přesto bychom tím nic nezískali. Takže se rozhodně nemáme kam hnát. Teď když se eurozóna může do dvaceti let rozdělit, byla by úplná pitomost, kdybychom se do tohoto hořícího domu chtěli stěhovat. Je dobře, že máme českou korunu. 

 

 

Vydáváte novou knihu Jak to vidí Šichtařová. V ní popisujete, jak to bude s důchody, jestli je ohrožena svoboda slova či jak to dopadne s migrační vlnou. Na tu bych se chtěl zeptat z ekonomického pohledu směrem k Německu. Podle nejnovější analýzy Commerzbank se uprchlíci na německém pracovním trhu uplatňují jen velmi málo z důvodů jazykové bariéry, nedostatečného vzdělání či pracovních dovedností. Zatímco celková nezaměstnanost německého obyvatelstva poklesla na 6,1 procent, mezi všemi cizinci činí 14,7, u žadatelů o azyl z Blízkého východu a afrického kontinentu se v průběhu roku zvýšila o deset procent na 52,1. Jak okomentujete tato čísla a o čem vypovídají?

 

Za prvé si myslím, že to číslo 52,1 procent je falešné. A to proto, že jsou v něm zahrnuti jen legální žadatelé o azyl. Vůbec nejsou podchycení ti ilegální. Ve skutečnosti je číslo lidí, kteří jsou bez zaměstnání, mnohem vyšší. Za druhé jsme si tuto analýzu dělali pro celou Evropskou unii už zhruba před rokem. Výsledky analýzy jsou i součásti knihy, která teď vychází. Před tím rokem jsme došli nejenom k tomu, že je tolik a tolik lidí bez práce, ale říkáme, že ti lidé jsou - a to je horší - nezaměstnatelní do budoucna. Integračním programem se to nedá zlomit. Použitelnost imigrantů pro trh práce se v průběhu desetiletí zásadně a dramaticky mění, a nejen v Evropě, ale i v Americe. Lidé, kteří tam přicházeli v sedmdesátých letech, mají vyšší zaměstnanost než rodilí Američani. Ti, co přišli v letech osmdesátých, vyjdou asi nastejno. Lidé, kteří přichází do Ameriky v posledních deseti letech, mají zaměstnanost nižší. To znamená, že tam přicházejí lidé čím dál méně použitelní a integrovatelní na trhu práce. Pro Evropu to platí na druhou. Ta použitelnost na trhu práce klesá ještě mnohem  dramatičtěji. Hlavně v sedmdesátých letech přicházejí klasičtí gastarbeitři do Německa. Stali se hlavním hybatelem německého hospodářského zázraku. Německo se ohromně zmohlo. V té době Německu chyběly pracovní síly a tito lidé tam cíleně přicházeli, aby pracovali. Tam jsou možná kořeny toho, proč jsou Němci tak tolerantní k imigraci. Mají pocit vzhledem k historii, že jim migranti hodně pomohli. A mají pravdu. Jenomže jak šel čas, přicházeli lidé i z jiných zemích - už to nebyli jen Turci a Jugoslávci. A začali se na ně nabalovat jejich rodinní příslušníci.

 

Tím, že Německo je bohatší a může si dovolit větší sociální výhody, už nechodili tolik primárně za prací, ale čím dál více za sociálními výhodami. Nešli tam, že chtějí pracovat, ale zadarmo čerpat něco. V první vlně v sedmdesátých letech sem přicházela elita národa, která kvůli tamním režimům nebyla schopná vyniknout. Ti lidé cítili, že musí jinam, kde jim bude dán prostor. Proto šli do Německa a do dalších zemí Evropy. Tohle se v průběhu času úplně obrátilo naruby. Naopak začali přicházet lidé, kteří nejsou výkvětem původního národa, ale naopak už ve svých zemích byli bez práce, spíše ze spodní části té společnosti. Rozhodli se přesídlit ze slabých sociálních systémů do těch silných. Charakter a motivy imigrace se úplně změnily. Teď nemluvím vyloženě o uprchlících před válkou. Ale o těch, co říkají, že tam přicházejí pracovat. To jsou ve většině případů falešné proklamace. Dopředu to vede k tomu, že jsou nezaměstnatelní, protože oni neplánovali, že se nechají zaměstnat. Přichází rovnou s tím, že budou zátěží pro ekonomický systém. 

 

Dohoda TTIP se ocitla v nesnázích, Francie již oficiálně oznámila, že ji nepodporuje a v září požádá Evropskou komisi, aby zastavila jednání o rozsáhlé dohodě o volném obchodu mezi EU a USA. Z důvodů, že rozhovory jsou prý příliš příznivé pro Američany. Je třeba je tedy podle nich zastavit, aby mohly začít znovu a na dobrých základech. V čem je podle vás problém?

 

Evropa šla do projektu, který ji vlastně nevyhovoval. Ekonomové říkají, že je dobré odbourat cla, udělat zóny volného obchodu, že na tom profitují obě strany. Mají pravdu. Je tu ale i politická část. Politici strašně rádi ochraňují. To se mnohem lépe prodává voličům než liberalizace. Evropa se prostě vydala cestou ochranářství. Je pravda, že Evropa je zvyklá na tak vysokou míru ochranářství, že kdyby se konkrétně v zemědělství odbouraly hranice, tak by evropské zemědělství na to koukalo s otevřenou pusou. Dokonce vznikla studie na americkém ministerstvu zemědělství, která tvrdí, že profit Američanů na volném obchodu by byl větší než profit Evropanů. Osobně si myslím, že kdybychom to obrátili nejen na zemědělství, ale celkově na ekonomiku, tak by z toho dlouhodobě profitovaly obě strany. Tak to prostě u zón volného obchodu je. Profituje z nich vždy spotřebitel. Z hlediska evropských politiků ale bohužel není cílem získat největší výhody pro spotřebitele. Ale deklarovat co největší výhody pro producenty, kteří jsou zvyklí na co nejvyšší míru ochranářství. Spíše jsou za tím tyto politické důvody. Evropa by musela projít bolestným procesem odbourání vnitřních ochran trhu. Evropská zemědělská politika je promořená dotacemi, je tu ohromný sociální polštář. Výrobky jsou pak drahé a do značné míry nekonkurenceschopné. Kdyby se sem konkurence pustila, bylo by to výhodné pro spotřebitele, ale zemědělci by hrozně remcali. Takže to asi neprojde. Dokud neodejde tato generace politiků, která postavila tuto EU, založenou na strukturálních fondech, na socialismu v zemědělství, tak zóna volného obchodu nemá moc velkou šanci. I když by byla výhodná pro obě strany. Teď na to ale v Evropě mentálně asi nemáme.