Před 30 lety padl komunistický režim. Jak s odstupem těch let a se znalostí za tu dobu prozkoumaných pramenů a informací zhodnotit průběh událostí kolem Listopadu?

Listopadové události nespadly z nebe nebo z konspirace několika tajných služeb, jak se dodnes tato teorie drží jako klíště psího kožichu. Kdo se umí dívat a dávat fakta do souvislostí, nemohl tehdy nevidět, že událostem v Československu roku 1989 předcházela celá řada politických změn ve světě, bez nichž by žádná Sametová revoluce nebyla, dokonce ani nesametová. Nejprve museli v Sovětském svazu odejít ze scény geronti Leonid Brežněv, Jurij Andropov a Konstantin Černěnko. Šéfem politbyra KSSS byl zvolen na tehdejší sovětské poměry hodně mladý, jen čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov. Sovětský svaz byl ekonomicky na dně, válka v Afghánistánu byla zničující po mnoha stránkách a Spojené státy americké uštvaly centrálně řízený sovětský chozraščot různými nástroji, od embarga na špičkové moderní technologie až po závody ve zbrojení, do totálního vyčerpání. 

Gorbačov měl za těch podmínek přitom všem jasnou vizi. Sice ne původní, ne originální, leč nerealizovatelnou utopickou představu o socialismu s lidskou tváří. Tu samou utopii, o které se v šedesátých letech tak nadšeně žvanilo v Československu a mnozí z toho dodnes nevystřízlivěli. Polský filosof a znalec marxismu Leszek Kolakowski označil pokusy o socialismus s lidskou tváří za snahu usmažit sněhovou kouli. To je navýsost přesný koment. Leč Gorbačovův sen přinesl po sovětsko-americkém summitu v Reykjaviku lidem v Sojuzu mnohá pozitiva: glasnost, čili otevřenost, svobodu slova, perestrojku, tedy decentralizaci řízení nejen v hospodářství, a hlavně změnil výsadní postavení komunistické strany, když umožnil nastartovat politickou soutěž a rovné volby pro všechny. Chodil jsem si každý týden kupovat do prodejny zahraničního tisku v centru Bratislavy týdeník Moskovskije novosti a jen jsem žasl nad tou erupcí svobody, pestrosti názorů, otevřené kritiky chyb z minulosti a kdo jmenovitě byl za to zodpovědný. To všechno bylo u nás nepředstavitelné. Jistou skromnou a krotkou verzí byl na Slovensku Literárny týždenník, na tu dobu relativně odvážně otevírající tabuizovaná témata a přinášející i autory s liberální ideovou výbavou, leč na odvahu a otevřenost „Novostí“ to nestačilo. 

Gorbačovovi lidé navštívili v druhé polovině 80. let některé protagonisty Pražského jara a navrhovali jim, aby zopakovali svůj pokus o lidskou tvář režimu. Ti ovšem již nebyli schopni ničeho. Bylo jasné, že změna bude, ovšem jaká bude? Sledoval jsem dění v SSSR i u nás a říkal si, že když ruský car tak zásadně mění dosavadní totalitní kurs, nemůže se československý režim dlouho udržet.

Koncem března 1988 v Bratislavě „Svíčková manifestace“ za svobodu víry, kterou organizoval katolický disent, dala najevo, že se šíří mezi lidmi odvaha ozvat se veřejně. Byl jsem tam na Hviezdoslavově náměstí s jedním kamarádem, posluchačem herectví na VŠMU, jenž se pokoušel nafotit, jak polévací cisterny kropily přihlížející lidi, policejní auta najížděla do shromážděných věřících... Schytali jsme pak i my dlouhými bílými tvrdými obušky, tzv. „poláky“ přes záda, když nás rozháněli. Tehdy jsem každému, kdo se ptal, jaké to tam bylo, říkal, že tam měla být celá Bratislava, aby lidé viděli tu zoufalou ubohost moci.

S dnes již nebohým hercem Pavlem Mikulíkem jsme v divadelním studiu VŠMU zkoušeli inscenaci hry Daniely Fischerové Princezna T. (Turandot). Napsal jsem k tomu texty písniček, z nichž jednu zpívala palácová stráž: „Povráva sa po paláci/ Bude zmena vo vláde/ V zlatých klietkach vreštia vtáci/ Že vraj dekrét sťahovací/ Smolí ktosi v úrade./ My však vieme to sú kecy/ Nezízame v údive/ Za pár faciek za pol deci/ Dozvieme sa všetky veci/ Úradné i pravdivé./ Vieme čo nám velí česť/ Slúžiť tým čo dajú jesť/ S plnou hrsťou za päť prstov/ Šiestu päsť.“ Pedagožky herectví na první čtecí zkoušce málem omdlely, pochopily ihned, že je to narážka na režim a jeho ozbrojené pěsti, a jedna stranická funkcionářka školy vyjekla: „Paľko, a to se smí?“ Mikulík na ni káravě pohlédl a řekl: „To se musí.“ A bylo vymalováno. Tatáž pedagožka pak nosila do budovy VŠMU v čase revoluce studentům pekáče s koláči, aby si je naklonila a byli na ni hodní. Nebyli...

Pak přišel leden 1989 a Palachův týden. Neklid pokračoval po celý rok 89. Pod dojmem domácího dění i událostí v SSSR, kde „Gorbi“ na jaře prosazoval ve volbách do všesovětského churalu reformisty a disident Andrej Sacharov se stal poslancem, bylo zřejmé, že konec systému je na spadnutí. Začátkem července 1989 jsem se suverénně vsadil o karton šampaňského se Zuzanou Mistríkovou, tehdy posluchačkou dramaturgie VŠMU, pozdější členkou stávkového výboru slovenských studentů, že Vánoce, nejpozději Silvestra budeme oslavovat ve svobodném státě.  Od roku 1980 jsem odebíral Technický magazín, kde se pěstovala pod krytím techniky značná svoboda ducha. Zde jsem například objevil básníka a lékaře Miroslava Holuba. Magazín byl jakýmsi ostrovem pozitivni deviace v moři blábolících komunistických tiskovin. A když v červenci 89 vyšel článek Prognostika a přestavba, v němž autor, nynější prezident České republiky, kriticky rozcupoval československou kašírku perestrojky, běhal jsem s výtiskem TM po kamarádech a křičel „Je to tady! Bolševik končí!“ Mnozí se mi smáli, že jsem se zbláznil. Východní Němci utíkali do Maďarska, které jim otevřelo hranice do Rakouska, další se masově valili do Prahy na západoněmeckou ambasádu, kolem které nechali své trabanty a wartburgy, aby zažádali  o azyl. To se nedalo ignorovat. Diktatura jedné státostrany končila, otázkou jen bylo, v který den a co to spustí. Sedmnáctého listopadu jsem to ale nečekal.

Byl jsem od roku 1988 na volné noze, takže když to bouchlo, mohl jsem se věnovat revoluci takřečeno na plný úvazek. Jezdil jsem společně s kamarádem z VŠMU, kde byla centrála stávky studentů, a s jedním studentem architektury po Slovensku, rozváželi jsme videozáznamy z pražských událostí, dokumenty o Chartě 77, hasili jsme požáry tam, kde lokální komunisté se nechtěli vzdát svých pozic a jelikož najednou již nedostávali žádné instrukce seshora, byli jako ovce bez pastýře, jedni se snažili vetřít do hnutí Veřejnost proti násilí, jiní podkopávali úsilí studentů různými fejkovými letáky, pod které podepsali studenty a podobně.

Nejkurióznější situaci jsme zažili v Nitře na zemědělské vysoké škole, tzv. hnojařině. Do koordinačního orgánu VPN delegovali studenti pedagoga, jehož si zvolili předsedou stávkového výboru studentů. Byla to děsná groteska. On ten pedagog totiž přednášel tzv. vědecký komunismus. Doprovázel ho člověk, o němž nikdo nic nevěděl, odkud je, co dělá, protože na škole nepůsobil a nechtěl říct nic o své profesi. Tak jsme je vyhodili a zajeli do areálu školy vysvětlit studentům, aby delegovali do koordinačního výboru spolužáky, a ne pedagogy. Vypískali nás. Jeden student mi vysvětloval, že onen pedagog, jmenoval se Mezey, umí věci vysvětlit tak srozumitelně, že je i hnojaři pochopí, že umí dobře mluvit, a navíc že oni právě díky jeho výkladům pochopili význam a užitečnost marxismu. Byla to děcka různých komunistických předsedů družstev, agronomů, funkcionářů strany, co jiného se tedy od nich dalo čekat, ale stejně nás ta zadubenost šokovala. A jak se tak dnes dívám kolem, jak se s mladou generací vrací západní salónní marxismus, říkám si, že ta zadubenost není vyhrazena vesnickým balíkům, nýbrž dnes zejména městské inteligenci. 

Kromě toho, že se jednalo jednoznačně o masový projev nespokojenosti československých občanů, se občas objevují různé teorie spekulující nad dalšími údajnými aktéry změny režimu. Třeba o tom, že sovětská armáda na našem území dostala pokyny, že v případě brutálního zásahu má jít na pomoc demonstrantům atd. Do jaké míry jde o relevantní tvrzení? 

Znám tu výpověď jistého polistopadového diplomata, je zachycena v záznamech parlamentní vyšetřovací komise Federálního shromáždění, ovšem toto tvrzení není nijak verifikováno. Já ho neberu s velkou rezervou, já to odmítám. Nepochybně sovětské vojenské útvary na území komunistických satelitů v Evropě měly nějaké instrukce, týkající se vnitřních záležitostí těchto zemí. Ale aby takovým dryáčnickým způsobem jako z nádražní hospody kdosi nejmenovaný a neověřený informoval někoho zcela bezvýznamného, v disentu nepůsobícího, aby to poselství tlumočil dále těm skutečně významným, to je přece směšné. To je výjev ze špatného filmu. Umím si představit, že vhodných příležitostí, zdrojů, kanálů a možností měla sovětská věrchuška víc než dost.

Když začátkem prosince 89 Ladislav Adamec odletěl do Moskvy na schůzku členských států Varšavské smlouvy, na které byla intervence ze srpna 1968 označena za protiprávní a neopodstatněnou, nemusel nikdo ani spekulovat, jakým směrem se bude moct, a to slovo podtrhuji, bude moct další vývoj ubírat. Totiž bez zásahu ze SSSR. Vždyť v Polsku působila Solidarnosc od roku 1980, výjimečný stav ji nezničil. Ale dala signál, naději, víru, že se věci budou měnit. Jenže musely přijít až změny v Sojuzu, jinak by i Solidarita nakonec zašla na úbytě.