Tajné služby USA tvrdí, že Kreml zmanipuloval volby…

Nechci předjímat vyšetření, které povede sám prezident Trump, protože to je především útokem na legitimitu jeho zvolení. Ale už samo pomyšlení, že by celý systém americké demokracie mohl být ovlivněn hackery, by zpochybnilo základní hodnoty, na nichž je americká – a tím celá západní – demokracie budována. Představte si, že by pouze přes počítač bylo podobným způsobem možné znehodnotit volby kdekoliv na světě! To by vrhlo špatný stín i na samotné voliče, jejich politické, resp. občanské uvědomění. Jinou otázkou je, že Hilary Clintonová získala o dva miliony voličů více, a přesto prohrála. To je však problémem složitého volebního systému, nikoliv zásluhou hackerů. V tom všem se musí rozebrat především americká společnost na základě podrobného vyšetření, které se jistě povede.

Jenže prezident Barack Obama rozhodl o sankcích včetně vyhoštění 35 diplomatů RF ze země. Moskva obvinění z hackerských útoků odmítá a prezident Vladimir Putin s reakcí čeká na nového amerického prezidenta…

Dovedu si živě představit ono Obamovo zklamání z volebních výsledků a jeho hledání viníků porážky mimo vlastní řady. Na druhé straně to byl riskantní tah – kdyby byl ruským prezidentem Lavrov, tak by vyšel. Rusové by odpověděli stejným gestem, vypovězením amerických diplomatů a zabavením majetku, co do rozsahu největším v celé historii, což by na dlouhé měsíce zmrazilo vzájemné vztahy a vystavilo svět nevypočitatelnému riziku. V tomto případě je třeba smeknout před rozvážnou Putinovou reakcí, který odpověď na jedno z posledních Obamových rozhodnutí jako prezidenta přenesl vlastně na Trumpa. Jestliže ten po svém nástupu toto rozhodnutí zruší, otvírá mu to téměř neomezené možnosti, jak formovat americkou politiku vůči Rusku. V tomto případě nemohl dát Obama Trumpovi lepší dárek při jeho nástupu do Bílého domu, než svým – a myslím si, že neuváženým – rozhodnutím učinil. Trumpovi to otevře volnou cestu k jednání s Kremlem, aniž by musel hledat jiné důvody a podněty, ať ekonomické, nebo politické. Co by za podobný dárek dali Nixon a Kissinger, kteří ve své době, také ihned po nástupu k moci, složitě hledali cestičky do Pekingu a Moskvy. Aniž by to tušili, svým hledáním vlastně předpřipravili vše, co následovalo, včetně rozpadu SSSR. Politika je jako šachová hra a v ní obvykle vítězí nikoliv ten, kdo likviduje pěšáky protivníka, ale ten, kdo při prvním tahu vidí či alespoň předvídá i ten poslední: šach mat.

Dá se očekávat, že se někteří islamisté vrátí i do postsovětských středoasijských republik?

S islámskými teroristy je to jako s vodou, protáhnou se sebemenší skulinkou. Ale nemyslím si, že by měli nějaký zvláštní zájem o Střední Asii. Proti komu by tam vlastně terorizovali? Je zcela zřejmé, že jejich hlavním cílem je Evropa, a to především ta západní, kde každý jejich zásah je podstatně citelnější a vlny islámských utečenců také podstatně ničivější. Nejenže jsou jako tsunami, jsou horší. Tsunami zničí, ale odplave. Uprchlíci či utečenci zůstanou, ale ze své podstaty se nepřizpůsobí, neasimilují, nýbrž působí jako kůrovec – rozleptávají.

Pohybuji se u nás v různých komunitách – vietnamské, ukrajinské, ruské, ale žádná z nich se nesnaží přizpůsobit si své okolí sobě, nýbrž naopak, sami se přizpůsobují okolí a například Vietnamci do té míry, že zvláště u mladé generace, která se zde narodila či alespoň vyrostla, vietnamská u nich zůstává jen podoba. Jinak řečí, myšlením, chováním, přáteli se už zcela počeštili. Když se vrátím k vaší otázce, odpovím na ni rovněž otazníkem: Co by islámští extremisté ve Střední Asii vlastně islamizovali – a proč?

Znáte dobře Francii. Jaký má podle vás vliv tamní kurdská menšina, může více tlačit na vládu, aby se ještě podstatněji angažovala v Sýrii?

Před několika dny jsem byl v této zemi a jako bych tušil vaši otázku, věnoval jsem větší pozornost lidem kolem sebe. A znovu jsem si uvědomil to, co už jsem znal z doby, kdy jsem tam žil delší dobu: Neznám v Evropě jinou zemi tak národnostně tolerantní, tak smíšenou, jako je země galského kohouta. Ve světě jsou to Spojené státy, ale ty vlastně z přistěhovalectví vznikly. Británie má také podobnou tvář, ale myslím si, že ve Francii je to snad ještě výraznější. Jak to, že už je ti přistěhovalci nepohltili? Jeden z důvodů vidím v tom, že u Francouzů to vlastně ani moc nejde. Jsou natolik domýšliví, na sebe pyšní, že je v této národní hrdosti nějací Alžířané, Tunisané či Guinejci nemohou ohrozit.

Samozřejmě, s novými vlnami se to stává složitější a Francie ztrácí svou „bělost“, ale podívejte se, jak tu v revolucích vyprchala „modrá krev“ – a stali se Francouzi méně francouzští? Když François Mitterrand ležel v nemocnici, večer před operací ho navštívili přátelé a on pro všechny včetně sebe objednal osmdesát ústřic. Dovedete si představit, že pár hodin předtím, než se dostanete chirurgovi na stůl, byste pojídali ústřice a zapíjeli je burgundským Chablis? Když jsem psal knížku o bitvě v Dien Bien Phu, kde mě provázeli francouzští a vietnamští důstojníci, kteří tam bojovali, v jednom z bunkrů mi vyprávěli i následující historku. Obě strany se střetly v jedné z chodeb bunkru a narazily tam na zásoby koňaku. Francouzský velící důstojník okamžitě navrhl přestávku v boji, aby se náhodou omylem nerozstřílely i tyto lahve. Tak je vojáci z obou stran svorně vypili, zakouřili si k tomu gauloisky a jakmile byla i poslední láhev dopita, znovu se vrhli do boje. To nebyla legenda, vyprávěli mi to ti, kteří to osobně zažili – z obou stran. Takže problém, aby někdo Francouze zevnitř příliš ovlivňoval, asi nehrozí.

Sbližování Ruska a Číny je i přes názorové odlišnosti evidentní. Zapomnělo se již na konflikty na vzájemných hranicích před desítkami let? Číňané prý nyní poměrně hodně pronikají do oblastí ruského  Dálného východu...

V Jihočínském moři proběhlo nedávno společné rusko-čínské vojenské cvičení, jehož se z obou stran účastnily jak bitevní lodi a ponorky, tak letadla a vrtulníky. Nacvičovala se vzájemná kooperace v případě nutnosti pod heslem „Mořská součinnost 2016“. Obě strany ujišťovaly, že tyto manévry nejsou namířeny proti nikomu, leč s protesty či spíše znepokojením se ozvaly jak Spojené státy, tak Japonsko. Přitom taková společná čínsko-ruská vojenská cvičení probíhala už několikrát a v různých oblastech, dokonce i ve Středozemním moři. V této souvislosti mnoho komentátorů podtrhuje rostoucí a stále do šíře se větvící čínsko-ruské partnerství. Obě strany přitom kladou důraz právě na slovo partnerství, nikoliv spojenectví, třebaže není zcela jasné, jaké jsou přesné hranice mezi oběma pojmy. Ale přece jen si je umíme představit: Když poprvé letěl do Pekingu Henry Kissinger a poté prezident Nixon podepsal v roce 1972 takzvané šanghajské komuniké, v němž se opět po letech obnovovaly normální vztahy mezi USA a Čínskou lidovou republikou, hovořilo se také o vzájemném partnerství, nikoliv o spojenectví. Tehdy to byl doslova revoluční krok, zvláště s ohledem na Nixonovu a Kissingerovu politickou orientaci. Oběma však tehdy šlo o něco podstatnějšího, nejen napravit ono bílé místo, které tu po válce a zejména po ustavení ČLR vzniklo, ale zejména vytvořit světový mocenský trojúhelník Washington–Moskva–Peking, v němž vzhledem k tehdejším napjatým sovětsko-čínským vztahům by USA jasně dominovaly. Jen mimochodem některým našim horlivcům připomenu, že při pekingských jednáních Američanů ani jedinkrát nepadla zmínka o lidských právech a Tibetu.

Trojúhelník se skutečně vytvořil a nyní v něm převahu má, jak se zdá, rusko-čínská odvěsna. Netýká se jen politiky, ta je podpořena ekonomikou. Jedině Čína je tak bohatá, aby mohla své miliardy investovat do dosud nevyužívaného sibiřského bohatství, protože ani Rusko na to nemá dost prostředků. Nestačí mi zde místo, abych vyjmenoval ty už postavené, rozestavěné nebo plánované ropovody, plynovody, železnice, rudu zpracující podniky a další objekty, které tu vyrostly či rostou z čínských investic. Dávno je zapomenut konflikt z března 1969 na řece Ussuri, kvůli němuž bylo na sovětské straně připraveno pětadvacet divizí bránit ostrov uprostřed řeky s rozlohou necelého čtverečního kilometru. Zasvětil jsem tomuto problému jednu ze svých knížek, protože v něm šlo i o novou zbraň, kterou tam Sověti použili a která doslova „vypařila“ na šest tisíc čínských vojáků. Dnes se už vypařila i vzpomínka na tento konflikt. Vzájemné vztahy jsou na zdaleka jiné úrovni a čím dál výrazněji se budou dotýkat i světové politiky. Zatím nedokážu předpovědět, jak si s tím poradí Donald Trump, ale myslím si, že bude natolik prozíravý, aby trojúhelník zůstal zachován. Takže naši tibetští vlajkonoši budou mít možnost zamanifestovat si i v ulici Na Tržišti.

A nyní k čerstvé události – Rada bezpečnosti OSN odhlasovala odsouzení budování židovských osad na okupovaném západním břehu Jordánu. Nevyvolá toto určitou krizi mezi Ruskem a Izraelem, když Kreml podpořil rezoluci? Navíc, i Ukrajina hlasovala proti budování osad, což v případě řady ukrajinských oligarchů s izraelským pasem nebo dvojím občanstvím Kyjevu asi také mnoho nepomůže...

Problém je hlubší a zdaleka se netýká jen rusko-izraelských či ukrajinsko-izraelských vztahů, ale řekl bych konfliktu Izraele s celým mezinárodním společenstvím. Vždyť Rada bezpečnosti OSN odhlasovala den před Štědrým večerem rezoluci odsuzující Izrael za rozšiřování izraelských osad na palestinském území celkem 14 hlasy a ani jeden ze stálých členů RB ji nevetoval, Spojené státy se jen zdržely hlasování, a tím umožnily, aby rezoluce mohla vstoupit v platnost. Nedělám si iluze o její praktické realizaci, ale pokud mi paměť neselhává, bylo to snad poprvé, kdy USA umožnily přijmout rezoluci proti svému nejbližšímu spojenci. Jenže nezákonná stavba židovských osad na jím okupovaném palestinském území od roku 1967, které se má stát základem budoucího palestinského státu, je jen polovinou problému, který tu vznikl.

Druhou polovinu problému vytvářejí izraelské buldozery, které systematicky ničí příbytky, které si tu staví sami Palestinci. A to v narůstajícím masovém měřítku, dokonce demolicím podlehly například i nově postavené školy. Přitom jde také o bytové jednotky, které zde byly postaveny za peníze Evropské unie, oficiálně schválené v rámci humanitární pomoci. Od roku 2009 tak bylo zničeno přes 600 těchto obydlí a 170 zkonfiskováno, celkově v hodnotě 2,5 milionu eur. Byly rovněž zdemolovány domky, které tu za své peníze postavila francouzská vláda. Zatím Izraelci postavili na palestinských územích od roku 2009 třináct tisíc bytových jednotek, a to podle mezinárodního práva nezákonně, téměř tolik zbourali Palestincům, aniž by to vůbec nějak zdůvodnili. Pravda, jejich formálním důvodem bylo to, že tito Palestinci nedostali stavební povolení. Ale jak je mohli dostat, když v letech 2002 až 2012 jich bylo uděleno jen pět procent z téměř 4000 žádostí, v roce 2014 však už jen jedno a v loňském roce ani jedno?!

V čem spočívá smysl těchto izraelských opatření? Aby se dospělo k tomu, že nakonec zde bude žít více Izraelců než Palestinců, a tudíž nebude důvod zde zřídit palestinský stát. Tento způsob nemohly podpořit ani Spojené státy, a tím spíše pak přítel Palestinců – Rusko. Ba ani Ukrajina, ač má tolik oligarchů a politiků s izraelským pasem, ale jít proti Evropské unii a USA? To se Kyjev odvážit nemůže.