Média v posledních týdnech rezonovala v souvislosti s případem německé kapitánky Caroly Rackettové. Ta neuposlechla zákazu ze strany italského ministra vnitra Salviniho a s lodí naplněnou migranty přistála na italském pobřeží. Podařilo se jí přitom „ťuknout“ do plavidla italské pobřežní stráže a incident byl na světě: nyní jí hrozí pokuta, odnětí svobody a zákaz vstupu do Itálie. Co na tuto menší kauzičku říkáte?

Pokud jsem z médií pochopil, jak ten lodní manévr provedla, tak do nich naštěstí ani neťukla. Začala do nich najíždět tak, že jí museli s menším plavidlem ustoupit, aby nedošlo k poškození lodi, hlavně jejich mnohem menšího člunu, kterým jí blokovali vjezd do přístavu. Představuju si to asi tak, jako by suchozemští policisté osobním autem zahradili cestu kamiónu, ale jeho řidič přesto nezastaví. Na pevnině ovšem policie z auta může vystoupit.

V obecné rovině nabývám dojmu, že v současné době a za současného stavu právního státu jsou určité okruhy práva, které je možné nerespektovat. Jedna z těch oblastí, kdy je možné poměrně volně pravidla porušovat, se točí kolem migrace a ochrany hranic. Případ Racketteové je jeden z těch, kdy nerespektování zákonnosti podle mého mínění není postihováno tak, jak by mělo a jak káže zákon.

V Německu se ihned po zadržení kapitánky uspořádala finanční sbírka, ze které měly být uhrazeny její právní náklady. Vybralo se snad 15 milionů korun. Racketteovou za její odvážný čin dokonce pochválil německý prezident. V pondělí jsem se dočetl, že známý peruánský spisovatel Mario Vargas navrhl Racketteovou na Nobelovu cenu…

Za pozornost stojí, že když se někde v novinách objeví zmínka o demonstrujících na podporu migrace, zpravidla se o nich mluví pozitivně jako o lidskoprávních manifestujících. Ovšem, pokud se někde náhodou objeví demonstranti ozývající se proti migraci – přestože občas někteří mluví i rozumně a poukazují na fakta – jsou skoro povinně označováni za xenofobní extremisty. Asertivní aktivisté jsou všude taky víc ukazovaní a tím se jim jaksi automaticky přikládá větší váha v rozhodování o věcech společných. Pasivisté sedí doma, štve je to a jenom brblají. Nejsou tím pádem vidět, maximálně se jdou jednou za čas nepřímo projevit hozením hlasu ve volbách a aktivisté pak mají pocit, že jejich hlasy vlastně tak nějak tolik neplatí. Že by se na ně neměl brát až takový zřetel, protože je jenom někde v tichosti odevzdali, ale už pak nahlas nekřičí. Co se týče Racketteové a jí podobných, soudím, že na její případ přesně pasuje moudré přísloví o tom, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly.

Jak to myslíte?

Činnost, které se věnuje Racketteová, začala v době, kdy se ve Středozemním moři skutečně topily spousty lidí. Jenže postupem času se to celé vyvinulo do trochu podivné formy. Ve Švýcarsku třeba už před několika lety působil křesťanský duchovní Mussie Zerai, původem Eritrejec, který se snažil pomáhat migrantům, aby neutonuli. Z nepochybně dobrého úmyslu jeho aktivita nabyla takové formy, že mu nakonec lidé pohybující se kolem migrace – a nevím, od jakého okamžiku už lze použít slovo pašerák lidí, proto se mu raději vyhýbám – pravidelně volali z Libye: Tehdy a tehdy bude odtamtud a odtamtud vyjíždět chatrný člun. A on samozřejmě v dobrém úmyslu, aby ochránil životy lidí, volal neziskovkám provozujícím lodě (jako slečna Racketteová) s upozorněním, kde mohou pomoci lidem v nebezpečí. Jenže tím to záhy nabylo formy jakéhosi taxikaření. Zerai byl, pokud vím, také obviněn ze spoluúčasti na pašování lidí, ale mám pocit, že případ ani nedošel k soudu. Převaděči se nicméně začali spoléhat na to, že jim tihle taxikáři jejich zákazníky vyzvedávají, a dokonce tím mohli ušetřit na nákladech.

• Přečtěte si rozhovor s Petrem Pelikánem o Íránu.

Takže ano, začalo to pěkně, ale k čemu to dospělo, to už je jiná věc. A to, že někdo nebere za účast v převaděčském řetězci peníze – nebo alespoň ne od migrantů – podle mého mínění neznamená, že se reálně na převaděčství nepodílí.

Salvini se na adresu Racketteové vyjádřil nevybíravě v tom smyslu, že je to „bílá, privilegovaná, bohatá Němka“.

To má ale pravdu. Já tomu rozumím tak, že to je pravděpodobně ženská, která nebydlí někde na sídlišti mezi tureckými krámky, halal řeznictvími a nemusí chodit na směny pracovat do supermarketu. Že až bude mít děti, nebudou chodit do školy, kde třetina jejich spolužáků nebude umět pořádně německy, čímž už jde automaticky úroveň vzdělávání ve třídě dolů. Že prostě nežije v německém Chanově.

Spousta Němců ale na těch sídlištích žije…

No právě, a hlavně tam jsou, mám dojem, právě ti, kteří nejsou úplně imigraci nakloněni.

A nechtěla by tam vlastně kapitánka Racketteová žít?

Já nevím. Neznám ji. Ale myslím, že by bylo každopádně dobré ji tam poslat. Nemám na mysli krátkou studijní návštěvu. Je totiž něco jiného se jen někam jít podívat, aby člověk mohl říci, že to viděl, a něco jiného tam skutečně trvale žít bez možnosti volby změny.

Sama Racketteová pochází ze zámožné rodiny. Její otec pracuje jako seniorní konzultant ve zbrojním průmyslu…

Já bych řekl, že se u ní jedná o takový ušlechtilý koníček.

• Přečtěte si rozhovor s Petrem Pelikánem o Izraeli.

Na druhou stranu o Salvinim, který se tak ošklivě na adresu kapitánky vyjádřil, se zase říká, že je extremista, populista. Média tak o něm mluví…

Myslím, že v tom je kouzlo mediálních nálepek. Jak někoho onálepkujeme, tak už se na něj dál nahlíží. Podívejte se, jak se skoro obligatorně referuje dejme tomu o Geertu Wildersovi. Ve sdělovacích prostředcích, zejména v těch, řekl bych, oficiozních, nikdy není uváděn jako „poslanec nizozemského parlamentu“ nebo třeba „předseda Strany pro svobodu“. Je to zásadně „ultrapravicový“ nebo „xenofobní“, v nejlepším případě „kontroverzní“ politik. A pak jsou politici prezentovaní bez apriorního hodnocení.

Jinak to ale zatím vypadá, že z toho německá kapitánka vyvázne bez postihu. A přitom dělala v podstatě totéž, co převaděči.

Když jsme u toho. Zeptám se na to, jestli jste už viděl snímky, které zveřejnila evropská pohraniční agentura Frontex z dronu, na kterých je vidět, jak pašeráci lidí překládají kdesi ve Středozemním moři utečence z poměrně bytelných lodí do vratkých člunů?

Ano, viděl jsem to. Pašeráci odvezou migranty na lodi kousek za hranice teritoriálních vod, možná ani to ne, tam je nasází na tu gumovou „matračku“, kde sedí natlačení s nohama visícíma do moře, jak je pak vidíme zachraňované na uveřejňovaných fotografiích. Nikdo se neodváží zeptat, jak je možné, že takhle přepluli několik set kilometrů. Ani nikdo nezpochybní, zda by byli migranti vůbec ochotní takto nasednout už v pobřežním příboji. Ani já se už ve skrytu duše neodvažuji zeptat, jaká další videa, odposlechy telefonů a další pramenné materiály existují nezveřejněné. 

VIDEO, KTERÉ ZACHYTIL FRONTEX:

Takže tady vlastně vznikla jakási vzájemná, nedomluvená spolupráce mezi neziskovkami a pašeráky a ta pravděpodobně funguje i za pomoci komunikačních technologií, i když spolu nemusí mluvit na přímo. Je otázka, v jaké fázi se dá tento řetězec rozseknout. Kdykoliv se naruší, musí nutně dojít k nějaké lidské tragédi. Když je nepřijmou Italové v přístavu nebo nepřeberou „taxíky“ neziskovek, pašeráci je třeba skutečně opustí uprostřed moře bez pomoci, anebo je odvezou zpět do Libye, kde je opravdu budou opět mučit. To se totiž v Libyi opravdu děje, převaděči vydírají rodiny migrantů fotografiemi a videi, kde ukazují jejich příbuzné, jak jsou biti nebo drženi v řetězech, a chtějí po nich zaplatit už potřetí nebo popáté za to, že je dovezou do Evropy. Jenže, dokud se ten řetězec někdy někde nerozsekne, ten proud s veškerými nezákonnostmi a utrpením se nezastaví.

Nedostávají se neziskové organizace ve Středozemním moři tím, co tu mezi řádky naznačujete, jaksi už na hranu zákona?

Myslím si, že ano. Ale to je jen můj amatérský úsudek podle obyčejného selského rozumu. Rozhodují nicméně právníci a politici, kde tento druh myšlení nemá co dělat.

V symbolické rovině, nejde ve sporu Racketteová vs. Salvini nakonec spíš o to, jestli rozhodnutí, koho si na své území pustí ta která země, je stále ještě primárně věcí národního státu či nikoliv?

V podstatě ano. V různých formách se o tom jedná na mnoha rovinách. Týká se to i otázky kvót neboli rozdělování migrantů. Jde o to, jakou mají mít v této otázce národní státy suverenitu. Jde o zásadní princip. Ten počet samotný, nějakých pár desítek migrantů, na této konkrétní lodi je z hlediska jejich celkového přílivu ve skutečnosti zanedbatelný.

Jaká je aktuálně situace migrantů v severoafrické Libyi?

Naprosto děsná, opravdu zlá. Je tam nakupeno obrovské množství migrantů. Zatímco dřív byl jejich proud přes moře v podstatě plynulý a pašeráci na mnoha úrovních z toho měli poměrně dobý zisk, v posledních asi třech letech se přibrzdil. Telefonoval jsem před pár dny se svým libyjským kamarádem, který mi vyprávěl, jaká je tam šílená situace. On sám je z Tripolisu a teď se uchýlil nějakých 130 kilometrů od hlavního města, protože prý se všude střílí a je tam i proti špatným poměrům dřívějška ještě nebezpečněji. Ptal jsem se ho také na migranty a jejich situaci. Říkal, že jich je tam hrozně moc, celkem ho jejich osud ovšem nijak zvlášť nezajímal. Libyjci mají aktuálně dost jiných starostí. Zmiňoval nicméně, že jim některé země původu nabídly repatriaci, a ani v těchto podmínkách se nechtěl nikdo z nich vrátit domů. Chtějí zkrátka do Evropy za každou cenu.

Kolik jich tam je?

To nikdo nedokáže odhadnout, ale je klidně možné, že jich tam třeba milion skutečně čeká na šanci dostat se dál. Opakovat, že milion obyvatel navíc Evropa zvládne, protože je to jen nepatrné procento celkové populace, je přitom nesmysl. Stejně tak je nesmysl říkat, že migrační krize už opadla, ve skutečnosti se jenom dostala do jiné fáze. Je totiž potřeba se ptát, co se děje s těmi spoustami lidí, kteří sem už přišli, zda máme všechny evidované, jak a z čeho žijí, jestli se od svých původních společenství odtrhli natolik, že neusilují o příchod dalších svých příbuzných, a podobně.