Pracoval jste v zemích Středního východu a až v roce 1992 jste se vrátil do České republiky. Jak vzpomínáte na počátky obnovování demokracie v zemi? Na jaký zážitek nezapomenete?

Pro mne návrat v roce 1992 nebyl zas až tak šokující, předchozích šest let jsem vedl pobočky geologické skupiny Strojexportu, které v příslušných zemích fungovaly jako soukromé firmy se svým vlastním strategickým plánem, financemi, účetnictvím, daněmi i marketingem a honbou za zakázkami. Takže situace v ČSSR v roce 1992 nepřišla až tak jiná oproti způsobu života a podnikání, které jsem vedl předtím. I když jsem věřil v obnovu demokracie, nezapomenu na rozvrat našeho zahraničního obchodu, opouštění desetiletí zavedených trhů, které následovaly prakticky hned začátkem devadesátých let. Nezapomenu na to, jak rychle naši lidé pod záminkou ochrany lidských práv kdesi na čísi příkaz ztratili lidské právo na práci, o které se ale nikdo nestaral. Protože se ztrátou trhů přišla i ztráta odbytu, zakázek, a tím i práce.

„Chybu jsme udělali, že jsme uvěřili právě slovům o svobodě a lidských právech a nepochopili, že se za nimi skrývá frontální útok na státní majetek,“ řekl jste mi nedávno. Tehdejší dobu jste také označil jako „začátek rozsápání a zadlužení republiky a začátek vlivu samozvaných liberálních socialistů“. Kolem témat privatizace se toho spoustu namluvilo, málokterá kauza však byla dořešena a je jasné, že některé už nikdy nebudou. Komu přisuzujete největší vinu, že k rozkrádání majetku docházelo?

Po bitvě je každý generál. V době změny režimu drtivá většina lidí věřila, že ČSSR bude pokračovat tam, kde náš vývoj v roce 1968 zarazil vpád vojsk Varšavské smlouvy, prostě že navážeme na pražské jaro. Tomu jsme naivně věřili stejně jako v přátelské úmysly nových v uvozovkách spojenců. Vyléčil mne jeden Američan, který si v roce 1992 pronajal samoobsluhu na Vinohradech, nacpal ji zbožím, najal spoustu prodavačů a dokázal točit úžasné obraty. Jenže, jak se zjistilo za pár měsíců, kdy zaměstnanci i zákazníci ráno narazili na spuštěnou roletu, on neplatil. Neplatil nájem, neplatil mzdy, neplatil odvody a neplatil ani dodavatelům. Shrábnul utržené peníze a zmizel. Tehdy jsem si začal říkat, že asi věci nejsou tak, jak jsme si je představovali, ale to jsem netušil, že to byla v podstatě velmi malá ryba.

Jenže divoká privatizace, korupce, mrtví Maďaři, orlické vraždy, podvody s bankami – známé Moravcovo kolečko, podivné privatizační losovačky i nástup zahraničních mafií už běžely naplno. Smečka místních i zahraničních vlků rvala překvapenou a bezbrannou republiku na kusy. Vládla zde podivná parta lidí kolem prezidenta Havla, kteří se stali v podstatě nedotknutelnými, veřejným míněním hýbali novináři, kteří největší gaunery oslavovali jako celebrity. Podivný v té době byl i váhavý výklad práva – například různý přístup ke kauzám lehkých topných olejů, který značně připomínal zlatou horečku. Proto Kubiceho prolínání organizovaného zločinu a politiky považuji za velice nesprávné, osobně si myslím, že tehdy došlo k historicky jedinečné transformaci politiky do organizovaného zločinu. Zdlouhavé vyšetřování kauz, ve kterých se jednalo o politicky spřízněné duše, celé situaci nahrávalo. Zvláštním jevem se tedy stala i pozdější známá amnestie prezidenta Klause, která celou řadu privatizačních zločinů omilostnila a uzavřela.