V tomto roce slavíme 30. výročí sametové revoluce, země je ovšem od dubna zmítána protesty a demonstracemi proti současné vládě a zčásti i proti hlavě státu. Co nám zatím probíhající rok 2019 prozradil o stavu české společnosti?
Že vyzráváme, i když to jde pomalu. Protesty a demonstrace se nám nemusí líbit a nemusíme s nimi ani souhlasit, ale k demokratickému fungování prostě patří. Třicet let vypadá jako mnoho, ale pro změnu fungování společnosti je to pořád poměrně krátká doba, takže za ni nelze očekávat zázraky (takoví Britové se to učí již přes dvě stě let). Právě to, že na jedné straně umíme poukázat na chyby a nešvary, a na druhé současně systém nepodlehne tzv. tlaku ulice, je přitom znakem, že cesta, kterou se ubíráme, je správná.
Jak je v současné době vnímána osobnost Václava Havla? Jak ho zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě?
Václav Havel byl nepochybně nesmírně významná osobnost. Neumím jej posoudit jako dramatika a nezažil jsem ho jako disidenta, ale fakt je ten, že měl velmi zásadní vliv jak na utváření současné společnosti, tak na to, jak jsme vnímáni v zahraničí. Na druhou stranu ale poté, co svou roli – a jaká přesně byla, to posoudí až historikové – sehrál a odešel, stal se symbolem v rukou lidí, kteří s ním mají společné pouze málo. Ti jej nyní rádi využívají jako morální modlu a také jako nástroj osočení protivníků, jako bůžka své morální nadřazenosti.
Tím se ale obraz původního disidenta, umělce, pak státníka, dost možná osoby která se jako mnoho jiných stala hybatelem dění vlastně díky souhře náhod, velmi křivdí. Jinými slovy, Havel, tak jak se o něm hovoří dnes, je něco zcela jiného, než byl jako skutečná osoba, navíc v určité době.
Je nespokojenost s Babišem, Benešovou, Zemanem a s dalšími jen přirozeným vyústěním frustrace z ne zcela naplněných slibů a plánů, které v průběhu posledních třiceti let od politických elit zaznívaly?
Určitá část lidí je nespokojena vždy a je to tak normální, důvody jsou různé a je jich mnoho, od ryze osobních přes ekonomické, náboženské, po společenské. Tito lidé vezmou rádi zavděk nějakým jednotícím prvkem, něčím, na co mohou svou frustraci a nenávist upřít, viníkem, kterého lze nenávidět a proti němu protestovat. Toto přenesení nenávisti je pro ně úlevou, protože je snazší i lepší soustředit negativní energii na vnější cíl než sám na sebe.
Pokud jde o sliby politiků, jsme vzdělaný národ a ze zkušenosti konzultanta mohu říct, že i „ten nejmenší“ umí rozlišit mezi sliby a realitou a dovede odhadovat skutečnou váhu a stav věcí. Osobně protesty, ke kterým docházelo na jaře, považuji spíše za umně zorganizované setkání klanu nespokojenosti, než za skutečný projev odpůrců režimu – ostatně nevygenerovaly žádný splnitelný požadavek a jejich vůdce odmítnul do politiky vstoupit.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs