Kdo podle vás nese hlavní zodpovědnost za solární boom fotovoltaických elektráren?

Hlavní vinu nesou zeleně smýšlející lidovecký ministr životního prostředí Libor Ambrozek, jeho tehdejší zelený poradce Martin Bursík a senátor a zelený ideologický nadšenec Bedřich Moldan. Není tajemstvím, že dnešní majitelé solárních elektráren nejsou podnikatelé, ale těží pouze z nepromyšlené lidské hlouposti. Postačí  jim po zbývající dobu 13 let pouze čerpat dotované prostředky, které jim splácejí občané a průmysl.

Můžete to více rozvést? Kde to má všechno své kořeny?

Nesmyslná a demagogická propagace podpory zelené energie se zrodila u zelených v roce 2000 v Německu. Následně byla podpořena jednou z mnoha nedomyšlených směrnic Evropské unie. Nepřikazovala však, že se musí u členských zemí podpora natvrdo začlenit do  legislativy  formou zákona. Řada zemí Evropské unie si proto počínala s mírou podpory velmi obezřetně. Nikoliv u nás, kde omezeně a zeleně smýšlející lidovecký ministr životního prostředí Libor Ambrozek prosadil do závazného legislativního plánu práce vlády řešení výhradně formou zákona.

Okamžitě se nabízené příležitosti chopil jeho zelený poradce Bursík. Sepsal velmi  populistický zákon po vzoru Německa, který svým „myšlením“ náležitě vylepšil vyššími výkupními cenami pro fotovoltaiku a větrníky. Z dikce kompetenčního zákona bylo pak vedle Ministerstva životního prostředí i okrajově věcně spolupracující Ministerstvo průmyslu, které marně protestovalo v připomínkovém řízení. Zákon byl schválen v roce 2005 vládou a Parlamentem  na dobu 20 let. Nutno připomenout další významnou osobu nepovedeného seriálu. V Senátu  byl zákon schválen po silné mediální masáži ideologickým nadšencem Bedřichem Moldanem.

Takže za to můžou jenom tito tři?

Výše uvedené tři osoby byly základním trojlístkem rodícího se ekonomického a národohospodářského maléru. Při konečné bilanci sečtených škod by se na ně nemělo  zapomenout. Rozhodujícími a smutnými účastníky byli v průběhu let zákonodárci a politici prakticky všech parlamentních stran. Možnost změnit zákon alespoň částečnou novelizací za následující vlády premiéra Topolánka v roce 2007 nebyla využita. Nutno však dodat, že ministr Bursík by jakoukoliv změnu ve "svém" zeleném zákoně nepřipustil.

Druhá zásadní chyba se stala v roce 2009 za úřednické vlády premiéra Fischera, kdy došlo k výraznému snížení pořizovacích cen fotovoltaických panelů. Byla proto ideální možnost stávající podporu výkupních cen výrazně snížit. Poslanci Parlamentu na situaci však pozdě reagovali, měli jiné starosti. Výsledkem obou uvedených zásadních chyb při neuvážené podpoře obnovitelných zdrojů, které nejsou životaschopné bez dotací z kapes občanů a průmyslu, jsou neustále zvyšující se ceny elektřiny. Již dnes přispíváme kolem 600 korun za jednu megawatt-hodinu a pokud nedojde k radikální změně, bude podpora stále vyšší. Budeme ji všichni platit ještě po dobu asi 13 let, podle ustanovení nesmyslně ideologického zákona.