Někteří označují rok 2015 dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Byl to rok otevřeného vyhřeznutí řady problémů, pro které se připravovala půda chybami v politice v celém posledním čtvrtstoletí. Přelomový byl v tom, že se již nikdo nemůže tvářit, že problémy neexistují. Navíc vyhřezly v synergii, což je velmi nebezpečné, řešit řadu problémů zároveň je mnohem obtížnější. Pohádka o definitivním planetárním vítězství liberální demokracie a fukuyamovském konci dějin se ukázala jako utopie, dějiny jsou znovu tu, začínáme opět citovat spíše Huntingtona a jeho střet civilizací a všechny chyby euroatlantické politiky v zahraniční politice, překotné integraci politické, měnové a podobně přinášejí své shnilé ovoce. Je to rok, kdy si znovu uvědomujeme, že utopiím není radno věřit a spíše platí ono reaganovské, že boj o svobodu je údělem vždy znovu pro každou novou generaci.   
 
Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Nechci být eurokritický za každou cenu, ale úspěch rozhodně neshledávám. Měsíce je zřejmé, že je potřeba okamžitě zajistit vnější ochranu Schengenu, mnohem více pomáhat přímo v místě konfliktu, bojovat s převaděčskou mafií, reformovat sociální systém a odstranit tak parazitní ekonomickou motivaci imigrace, zohlednit zásadní bezpečnostní rizika imigrace (terorismus, radikální islamismus), otevřít téma chybné ideologie multikulturalismu.

Evropská unie a její elita selhala a naplno projevila ideologické bludy, v nichž žije, odtrženost od reality a demokratických mechanismů a absenci autority a politické akceschopnost. Šlo o rok, v němž se EU dostala do vážné krize a výroky fanatiků typu Martina Schulze, kteří chtějí pokračovat v tomto kurzu za každou cenu, ukazují, že krize u euroelity nevedla k reflexi. Naštěstí ale k této reflexi dochází v jednotlivých národních státech a řada politiků tradičních (neextremistických) stran si uvědomuje, že takto to dál nejde.
 
V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra Sobotky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Myslím, že realita je trochu jiná. V české společnosti lze identifikovat minimálně tři proudy, nejde o černobílý jev. Část politické scény zůstává na naivně europeistické platformě a je ochotna tančit na palubě Titaniku evropského mainstreamu minulých let i v tuto chvíli. Část scény chce návrat k realistické politice, k níž patří obhajoba národních zájmů, plnění základních funkcí státu včetně obrany, chce zásadní změnu evropské integrace a návrat do stavu skutečně výhodného společného jmenovatele.

A část scény využívá krize, veze se na vlně a zahrává si s xenofobií. Prezident Zeman, pokud jde o racionální složku jeho politiky, má v mnohém pravdu, na můj vkus si ale příliš zadává s každým a na cestu ke znovuzvolení se vydal bez zpětné záklopky. Například s autory seznamů Židů by skutečný přítel Izraele na jedné platformě v otázce migrační krize stát neměl. Nepatřím ale ke kritikům prezidenta za každou cenu.

 
To samé se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Před několika dny jsem měl dlouhý osobní rozhovor s vysokým představitelem bavorské CSU a byl jsem příjemně překvapen, že se v pohledu na většinu problémů naprosto shodujeme. Návrat k realismu v evropské, zahraniční i domácí politice. Nejsem si ale jist, že tento posun je již na evropské scéně dostatečně silný a impulsy z Británie nemusí být dostatečné. Navíc hlas této části evropské politické scény dosud není dostatečně slyšet.

Pokud jde o příklon části veřejnosti k Marine Le Penové, položím provokativní otázku? To se někdo opravdu diví? Pokud budou pravici v Evropě reprezentovat lidé jako Sarkozy a místo skutečné změny kurzu se budou spojovat proti Le Penové se socialisty, pak jednou Le Penová volby skutečně vyhraje. A položím ještě provokativnější otázku: Je jisté, že Le Penová představuje větší zlo než fanatici evropské integrace a multikulturalismu? Nejen evropská levice, ale i část evropské pseudopravice už mnoho let žije odtržena od problémů svých voličů a reality vůbec a jestli je někdo zodpovědný za vzestup extremismu v Evropě, jsou to tito politici.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně a pokud ano, je tomu tak dobře?

Právě přístup k řecké dluhové krizi ukazuje, že evropská elita doslova za každou cenu hájí dogmata konceptu integrace z posledních dvou desetiletí. Řecko dosáhlo stavu, kdy jediným skutečně ozdravným mechanismem je státní bankrot a narovnání pokřivené ekonomické reality zavedením vlastní měny. Pokračování masivních fiskálních transferů je jen dalším oddalováním problému, který reformy nemohou skutečně vyřešit, protože podstata spočívá v tom, že Řecko do měnové unie prostě nepatří.

Je těžké odhadnout, jak dlouho lze finančními injekcemi prodlužovat tuto agonii, v každém případě to znamená hazardování s budoucí politickou nestabilitou země a odsouzení jedné další řecké generace k tomu, že bude žít v nezdravé iluzi. Ukradená budoucnost. Prý jsou proto vyšší důvody: Mír, evropské hodnoty, solidarita. Spíš jde o prodloužení času pro evropskou reprezentaci, která se s tímto konceptem integrace zcela politicky identifikovala a  kdyby koncept opustila, nezůstalo by jí nic.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii na radikály z Islámského státu?

Rusko je na mezinárodní scéně čitelné. Má znovu velmocenské ambice a dle principu „horror vacui“ vyplňuje každou píď prostoru, který je mu poskytnut chybami evropské a americké politiky. Nepatřím k sympatizantům Ruska, jsem přesvědčen, že se příliš mnoho nezměnilo ve vztahu k okolí a k hodnotě individuální svobody a lidského života. Myslím, že ve střednědobém horizontu máme větší šanci změnit reálie evropské politiky než setrvačnosti té Ruské. To ale neznamená konfrontaci za každou cenu. Odstrašení je potřeba tam, kde by Rusko chtělo znovu panovat, spolupráce pak v oblastech společného zájmu. K těm patří i boj proti agresivnímu islamismu. O takový model ve stylu „já pán, ty pán“ se musíme pokoušet a nepodlehnout ani jednomu z extrémů přístupu k Rusku, tedy buď totální negaci nebo nekritické adoraci.  

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii, Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Nejsem přítelem konspiračních teorií. Imigrační krize je multifaktoriální jev, k jehož hlavním příčinám patří destabilizace a válka na Blízkém východě, má samozřejmě i rozměr humanitární. Má také dimenzi ekonomickou, posílenou nesmyslnou sociální politikou v Evropě a „zvaním“ uprchlíků Angelou Merkelovou i bludnými představami části politiků o vytvoření kosmopolitní národně vykořeněné jednotné evropské společnosti. Je zároveň logickým projevem globalizace, kdy se v jedné globální vesnici setkávají civilizace s velmi různým stádiem vývoje. To ale vůbec nevylučuje možnost, že tento fenomén je cílově využit extremisty k infiltraci a destabilizaci Evropy a že může jít o využití poměrně masivní. Ostatně v tomto typu války může poměrně málo lidí napáchat obrovské škody. Nebezpečí hodnotím jako vysoké, v tom se názorově shoduji.