Pro rozhodnutí bankovní rady ČNB zvýšit základní úrokovou sazbu o 0,25 procentního bodu na 0,50 procenta hlasovali ve středu čtyři její členové, jeden byl pro zvýšení o 0,5procentního bodu, dva hlasovali pro ponechání úrokových sazeb beze změny. Která z těchto možností byla podle vás pro tuto chvíli tou nejvhodnější volbou?

Myslím, že ČNB udělala dobře, že zvýšila úrokové sazby o čtvrt procentního bodu. Ostatně přesně to se taky od ní všeobecně očekávalo. A je důležité si uvědomit, že monetární politika je velmi silně i o komunikaci a o transparentním rozhodování. Pokud centrální banka – teď myslím obecně jakákoliv – signalizuje nějaké kroky, ale pak udělá kroky jiné, má to na finanční trh dost zásadní vliv, protože finanční trh reaguje nikoliv na to, co centrální banka skutečně dělá, ale na to, co se dopředu očekává, že udělá.

Dám příklad: úrokové sazby rostly už před rozhodnutím ČNB, protože se čekalo, že budou zvýšeny, a v okamžik jejího rozhodnutí už v podstatě nezareagovaly, protože očekávaný krok v sobě už zrcadlily. A pokud tyto jemné mechanismy jsou poškozeny netransparentní komunikací centrální banky, je to pro obyvatele jen špatné, protože finanční trh začne reagovat zmatečně, úroky začnou skákat nahoru dolů, kurz měny to samé.

Naposledy zvýšila ČNB úrokové sazby v únoru 2020, tedy těsně před vypuknutím pandemie Covidu-19 v Evropě. Čím to, že je to právě Česko, resp. ČNB, a o den dříve Maďarsko, respektive jeho MNB, které jako první z centrálních bank vyspělých zemí zahájily post-pandemický cyklus utahování měnové politiky?

Důvody to má dva. Za prvé inflace ve střední Evropě je dlouhodobě vyšší, než je průměr eurozóny. A za druhé dosud ještě neplatíme eurem, tedy nejsme vazalové eurozóny a Evropské centrální banky. A to nám umožňuje mít do značné míry nezávislou měnovou politiku. To je velmi dobře, protože kdybychom dneska platili eurem, úrokové sazby by nebylo možné zvýšit. A to znamená, že inflace u nás by rostla pořád víc a víc. Ceny nemovitostí by se pořád víc a víc zvyšovaly, bydlení by bylo stále víc nedostupné. Evropská centrální banka by obětovala inflaci u nás na oltář toho, aby se nezodpovědné a předlužené jihoevropské země mohly stále víc zadlužovat. Zkrátka nenastavovala by měnovou politiku podle našich potřeb, ale podle potřeb těch velkých, třeba podle potřeb Itálie, která se chce zadlužit. V podstatě by pak otázka stála takto: vysoká inflace u nás za cenu odkladu bankrotu Itálie – ano, či ne? A to si pište, že ECB by se rozhodla pro velkou Itálii, nikoliv pro naše blaho.