Blíží se nám neúprosně konec roku. Kterou z letošních zahraničně-politických událostí byste označil za nejvíce důležitou, jež pak ovlivnila dění v Evropské unii a měla poté i významný dopad na naši republiku? 

Událostí nejen tohoto roku, ale celého desetiletí zůstává odchod Velké Británie z Evropské unie, který spustil celý řetěz prohlášení a záměrů a samozřejmě výrazně ovlivnil i domácí politiku. Ačkoli mezi velkými evropskými státy a bruselskými institucemi stále panují značné rozpory, přesto jsme svědky sílícího tlaku na další utužování integrace, alespoň v rámci tzv. tvrdého jádra. Roste i mocenský apetit Evropské komise, což se projevilo dosud bezprecedentním výpadem vůči Polsku.

Změnila se nějakým způsobem Evropská unie oproti předchozímu roku 2016? Je například zcela jiný její náhled na migraci, na nebezpečí dluhové krize v Řecku či Itálii nebo na dění na Ukrajině? Změnil se určitým způsobem její vztah k velmocem, tedy k USA, Rusku a Číně?

Pokud jde o migraci, unie se bohužel stále vyčerpává marným bojem o kvóty. Současně se ale postupně prosazuje racionální přístup, po kterém jsem volal od začátku, tedy řešení krize pokud možno mimo území EU. Eurozóna naproti tomu stále více směřuje k nějaké podobě dluhové a transferové unie, kde bude mocenské centrum řídit masivní přesuny peněz bez ohledu na ekonomické zákonitosti a aktuální potřeby států. Takové integraci bychom se měli velkým obloukem vyhnout. Pokud jde o Rusko, uvidíme, co řekne nová německá vláda. Budu se hodně smát, pokud to bude paní Merkelová, kdo první začne rušit sankce. Její zdejší fanklub asi zůstane v šoku. Pokud jde o Čínu, chce nám Evropská komise v budoucnu mluvit do vzájemných investic. To nesmíme připustit. Česko-čínské vztahy jsou teď na dobré úrovni, nepoškozujme je. A USA? EU je v hysterii z Trumpa, obávám se oslabení atlantické vazby.

Jaké byste vlastně vyjmenoval klady a zápory evropské politiky v roce 2017?

Rok 2017 byl rozhodně dobrým rokem z hlediska mezinárodního obchodu, což je skvělá zpráva i pro Českou republiku. Schválili jsme obchodní dohodu s Kanadou, probíhá ratifikace dohody s Vietnamem a Singapurem, velký pokrok vidíme v jednání s Japonskem nebo Mexikem. Na druhou stranu panuje v Evropské komisi a v parlamentu velmi silná neochota dohodnout se s Brity na podmínkách jejich odchodu a na uspořádání budoucích vztahů. Hlavně podnikatelé by se měli rychle probudit a začít tlačit na své vlády, aby se vyjednávání neslo v méně nepřátelském duchu, jinak hrozí velké ekonomické ztráty.

Má se Česká republika v příštím roce obávat, že se dostane v rámci projektu tzv. vícerychlostní Evropy na okraj ekonomických zájmů EU? Co se v tomto směru může dít v příštích měsících? Měli bychom urychlit přípravu na přijetí, eura anebo zůstat v klidu a nespěchat do měnové unie, která je prý, například podle názoru prezidentského kandidáta Mirka Topolánka, spíše už snědeným krámem?

Nepřijímám termíny jako "okraj", nebo "odstavný pruh". To je slovník malých a nesebevědomých. Politicky ani ekonomicky na žádném okraji nejsme a nikdy nebudeme. Hraje se jen o to, do jaké míry budeme muset poslouchat a dělat, co se nám řekne, nebo si uchováme svobodu spolupracovat s ostatními jen tam, kde je to oboustranně výhodné. Já jsem rozhodně stoupencem pružné a svobodné integrace. Nemusíme být za každou cenu u všeho. 

V nejbližších měsících má dojít k revizi dosavadních dublinských pravidel, podle kterých musí příchozí požádat o ochranu v první členské zemi EU, do níž vstoupil a má být nahrazen systémem s trvalým a povinným přerozdělováním migrantů, bez jakékoliv horní hranice. Hovoří se také o zavedení společného systému sociálních dávek v EU, které se budou týkat i uprchlíků. V této souvislosti média psala o vyjádření J. C. Junckera, že prý „nemůže spát“, když vidí, jak špatně se daří běžencům v Libyi, a tvrdí, že musíme migranty pustit na své území legální cestou. Martin Schulz chce do roku 2025 vytvořit federální Evropu. O čem to všechno svědčí a jaké zásadní změny lze očekávat v příštím roce v politice Evropské unie?

Jak se bude blížit odchod Velké Británie, můžeme očekávat sílící integrační tlak velkých hráčů a bruselských institucí. Jde zejména o harmonizaci daní, azylu nebo sociální politiky. K tomu se Česká republika rozhodně nesmí přidat. Jestliže nezůstaneme mimo toto „tvrdé jádro“ a nevymůžeme si výjimky z některých politik - například z povinnosti platit cizí dluhy eurem nebo nuceně přijímat migranty - můžeme se brzy dočkat toho, že o zásadních otázkách za nás bude rozhodovat někdo jiný. Naštěstí ale v řadě členských států roste neochota další centralizaci rozhodování připustit, takže nějakého „velkého skoku“ se v příštím roce určitě obávat nemusíme. Pan Schulz není určitě směrodatný.