Blíží se nám neúprosně konec roku. Kterou z letošních zahraničně-politických událostí byste označil za nejvíce důležitou, jež pak ovlivnila dění v Evropské unii a měla poté i významný dopad na naši republiku? 

Událostí nejen tohoto roku, ale celého desetiletí zůstává odchod Velké Británie z Evropské unie, který spustil celý řetěz prohlášení a záměrů a samozřejmě výrazně ovlivnil i domácí politiku. Ačkoli mezi velkými evropskými státy a bruselskými institucemi stále panují značné rozpory, přesto jsme svědky sílícího tlaku na další utužování integrace, alespoň v rámci tzv. tvrdého jádra. Roste i mocenský apetit Evropské komise, což se projevilo dosud bezprecedentním výpadem vůči Polsku.

Změnila se nějakým způsobem Evropská unie oproti předchozímu roku 2016? Je například zcela jiný její náhled na migraci, na nebezpečí dluhové krize v Řecku či Itálii nebo na dění na Ukrajině? Změnil se určitým způsobem její vztah k velmocem, tedy k USA, Rusku a Číně?

Pokud jde o migraci, unie se bohužel stále vyčerpává marným bojem o kvóty. Současně se ale postupně prosazuje racionální přístup, po kterém jsem volal od začátku, tedy řešení krize pokud možno mimo území EU. Eurozóna naproti tomu stále více směřuje k nějaké podobě dluhové a transferové unie, kde bude mocenské centrum řídit masivní přesuny peněz bez ohledu na ekonomické zákonitosti a aktuální potřeby států. Takové integraci bychom se měli velkým obloukem vyhnout. Pokud jde o Rusko, uvidíme, co řekne nová německá vláda. Budu se hodně smát, pokud to bude paní Merkelová, kdo první začne rušit sankce. Její zdejší fanklub asi zůstane v šoku. Pokud jde o Čínu, chce nám Evropská komise v budoucnu mluvit do vzájemných investic. To nesmíme připustit. Česko-čínské vztahy jsou teď na dobré úrovni, nepoškozujme je. A USA? EU je v hysterii z Trumpa, obávám se oslabení atlantické vazby.