Vůči České televizi je dlouhodobě velice kritický prezident Miloš Zeman, podobně na ni nahlíží i budoucí premiér Andrej Babiš. Na její obranu se ale vždy postaví ti, kteří bývají řazeni k těm v ČT protežovaným, ať už TOP 09, ČSSD, KDU-ČSL nebo Zelení. Jak spory o objektivitu zpravodajství a publicistiky České televize vnímáte vy?

Spor vzniká právě tím rozdílným politickým pohledem. Ale máme-li hodnotit objektivitu zpravodajství ČT z odborného hlediska, pak je nutné se od stranické příslušnosti či sympatií oprostit. A pomineme-li dokonce i odborné hodnocení, pak nejlépe poslouží známý příklad: jaký obrázek by si o České republice a jejích představitelích asi udělal „marťan“ odkázaný pouze na příslušné zpravodajské relace. Dokážeme-li se do této role vžít, pak musíme uznat, že takto podávaný obraz má s realitou jen velmi málo společného. Ale platí to, přiměřeně, o zpravodajských nebo takzvaně zpravodajských pořadech všech českých televizí.

Co se týká publicistiky, zde je to poněkud jinak. K publicistice, do jisté míry, subjektivní vklad autora, daný například sympatiemi nebo příslušností ke konkrétnímu politickému proudu, patří. Médium veřejné služby, tedy v tomto případě Česká televize, musí ovšem i v těchto případech dbát na vyváženost. Tento pojem mám raději než tzv. čistou objektivitu, která je de facto nemožná.

Rozdílné hodnocení zpravodajských a publicistických pořadů ČT ze strany různých politických stan a hnutí chápu a rozumím mu. Bez ohledu na něj však je nutné konstatovat, že vyvážené tyto pořady zcela jistě nejsou. A tedy, možná právě proto, to takto příkré a rozdílné hodnocení ze strany různých politických proudů. Kvalitní pořady by takovéto reakce nevyvolávaly.

Dal byste za pravdu těm hlasům, podle nichž výsledek říjnových voleb byl i dílem České televize, která svými neustálými útoky na Andreje Babiše udělala z šéfa hnutí ANO mučedníka a vehnala mu tak do náruče jen další voliče?

Ano, i když ne úplně v tom smyslu, jak se ptáte. Prožíváme změnu paradigmatu a v rámci této změny již nějakou dobu pozorujeme změny politické komunikace, jejíž součástí jsou především média. Dnes je již v této oblasti dokladovatelný proces –  „navzdory médiím“. Souvisí to zřejmě i se současnou obecnou krizí médií a žurnalistiky. Ideje, kandidáti, hodnoty preferované médii se ve veřejném mínění a volbách setkávají s neúspěchem.

Chcete-li mluvit pouze o ČT, pak v jejích současných zpravodajských i publicistických pořadech zcela zřetelně pozoruji, že jsou si toho velmi dobře vědomi, že se snad i „poučili“ z předchozích výsledků a jasně v mnoha případech vidím, jak se snaží „to hlavně nepřepálit“, aby „zase nepomohli nechtěnému opaku“. Nicméně to potvrzuje zase jen ono výše zmíněné, že jak předchozím, tak současným pořadům do vyváženosti mnoho chybělo a chybí.

Bývalá členka Rady ČT Jana Dědečková v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz prohlásila, že lidé nemají chuť platit neustálou propagaci názoru jedné skupiny lidí, kteří si veřejnoprávní instituci privatizovali pro sebe. Jaké názory na Českou televizi slýcháte ve svém okolí vy?

V tomto případě jsem ve zvláštní situaci, protože jsem byl po určitou dobu s ČT velmi úzce spojen a jsem znám jako obhájce médií veřejné služby, pokud se týká jejich významu v současnosti. Mezi nejbližšími je to rozděleno na příznivce a odpůrce, obecně ve svém okolí zaznamenávám spíše pasivitu a nezájem, v akademickém prostředí naopak jednoznačnou kritiku týkající se fungování ČT dnes. Znovu zdůrazňuji, že jsem zastáncem médií veřejné služby, ale to, co v tomto případě selhalo, je kontrola veřejnosti, podobně jako selhává politický systém. Víme, že všechno kolem nás má nakonec společného jmenovatele ve financích a v případě ČT je, dle mého, stávající situace zcela katastrofální. Peníze televizních poplatníků tam zkrátka „mizí“ jako v černé díře, poplatníci za své peníze nedostávají očekávané, a konečně i zákonem předepsané, a nikdo z nás přece takto se svými korunkami nezachází. Postupně si zvykáme, že kromě reklamací výrobků, můžeme reklamovat i poskytované služby ve všech podobách. A platí to i o námi placeném televizním vysílání. Jsme kupující a jako takoví vyžadujeme požadovanou kvalitu. Otázka je, zda nám to současný systém kontroly a „reklamací“ v ČT umožňuje. Jsem přesvědčen, že orgán kontroly veřejnosti, kterým je Rada ČT, fatálně selhává, ale to je na jinou otázku.

Od kontroly hospodaření a nakládání s finančními prostředky poplatníků se pak může odvíjet i kvalita vysílání. Tím jen například poukazuji na nepoměr sumy vydané v ČT na výrobu a vývoj nových pořadů a formátů a celkového rozpočtu.

Názory jedné skupiny lidí jsou podle kritiků nejvíce patrny v pořadech 168 hodin, Reportéři ČT a Otázky Václava Moravce. Cítíte z nich protichůdný přístup k oblíbencům a nepřátelům, když to budu personifikovat, tak k Miroslavu Kalouskovi a Bohuslavu Sobotkovi na straně jedné a Andreji Babišovi a Tomio Okamurovi na straně druhé?

Jak jsem již řekl, do nedávna to tak platilo a „bilo do očí“. Dnes to téměř sklouzává k jinému extrému. Česká televize je velmi složitá struktura, ve které musí fungovat řada různých mechanismů s jediným účelem – dostát požadavkům plynoucím zejména ze zákona o České televizi. Stejně jako selhává nakládání s veřejnými prostředky, selhává i řízení chodu této složité instituce. Dle mého jsme svědky totálního selhání managementu média veřejné služby. Kvalitní manažer s veřejnoprávním cítěním a zkušeností by takovou úroveň zmíněných pořadů nepřipustil. Zde chci jen připomenout, že na nepochopení skutečného poslání ČT současným vedením jsem poukazoval již v roce 2012 stejně jako na problémy s hospodařením. Tedy v době, kdy pánové Andrej Babiš a Tomio Okamura ještě téměř nebyli na politické scéně. Dnes se to jen potvrzuje.