Co dělá Miroslava Němcová o půlnoci ze soboty na neděli?

Různě, ale tentokrát se budu vzpamatovávat z oficiální návštěvy Dánska (směje se). Ta začíná v pátek a pozdě večer v sobotu se budu vracet domů. Bude to náročné, setkám se i s dánskou královnou Margaretou a čeká mě přijetí na jejím sídle. Jede se mnou i skupina poslanců a budeme slavit zejména to, že si Dánové připomínají českou královnu Dagmar, která byla z rodu Přemyslovců a výrazně se zapsala do jejich historie. Proto se během jednání dotkneme jak naší společné historie, tak i současných vztahů. Takže po návratu – studená sprcha a trochu se vzpamatovat.

Které věci se vám na politice líbí a které ne?

Jako v každém jiném povolání. Je to jako mince – někdy padne na tu lepší, jindy na tu horší stranu. Musím prostě brát tu politiku se vším, co k ní patří. Nemohu si vybírat, že toto se mi líbí, a toto zase ne. To, co ale pociťuji hodně nepříjemně, jsou vyhrocené vztahy v parlamentu, mezi poslanci i jednotlivými stranami. Až takové, že to je jako permanentní válka. Myslím, že je to něco, co ubližuje nám všem, akorát že jako stárnoucí člověk, i tím, že jsem tu tak dlouho a procházím různými etapami, si to čím dál víc uvědomuji jako velké riziko. Jako něco, co se mi ale vůbec nelíbí.

Vnímáte tedy, že se situace přiostřila v posledních letech?

Ano. Jsem ve sněmovně od roku 1998. Na počátku se rozkoukáváte, jak vlastně všechny ty systémy fungují. Uvědomíte si, že se tu bude vždy odehrávat názorový střet. Od toho jsme ale také zvoleni jako zástupci názorově rozdílných stran, abychom zde prosazovali ten odlišný pohled. To bylo i v minulosti, proto se tu poslanci i fackovali za první republiky, a bude to i v budoucnu.

Myslíte to fackování?

Myslím, že i to fackování. Což jsme zatím, na rozdíl od první republiky, ještě na parlamentní půdě nezažili. Tentokrát ale ten přirozený střet přerůstá do silně osobní roviny, s nenávistí až za hrob. Přece s tím člověkem, který může mít odlišný názor, se mohu stále bavit jako s kolegou slušně a zdvořile. Ale ukazuje se, že tento prostor úplně mizí, že jsme tábory, které vedou permanentní zákopovou válku, a už nenacházíme k sobě normální lidskou cestu. To mi hodně vadí.

Jaký pocit z lidského hlediska ve vás vyvolává kauza s Davidem Rathem, kterou teď musíte řešit?

První pocit, který jsem zaznamenala, byla úleva. Úleva z toho, že policie koná tak, aby všechny trestné činy postihovala pro všechny lidi stejně. Poslanec – neposlanec. Padlo tím to, co se tradovalo, že jsme nepostižitelní. Doufám proto, že tento případ je tím, co otevírá dveře k tomu, aby právo i spravedlnost dostaly průchod. Že ten, kdo se provinil, musí být potrestán a bude mu poskytnut nezávislý soud.