Co dělá Miroslava Němcová o půlnoci ze soboty na neděli?

Různě, ale tentokrát se budu vzpamatovávat z oficiální návštěvy Dánska (směje se). Ta začíná v pátek a pozdě večer v sobotu se budu vracet domů. Bude to náročné, setkám se i s dánskou královnou Margaretou a čeká mě přijetí na jejím sídle. Jede se mnou i skupina poslanců a budeme slavit zejména to, že si Dánové připomínají českou královnu Dagmar, která byla z rodu Přemyslovců a výrazně se zapsala do jejich historie. Proto se během jednání dotkneme jak naší společné historie, tak i současných vztahů. Takže po návratu – studená sprcha a trochu se vzpamatovat.

Které věci se vám na politice líbí a které ne?

Jako v každém jiném povolání. Je to jako mince – někdy padne na tu lepší, jindy na tu horší stranu. Musím prostě brát tu politiku se vším, co k ní patří. Nemohu si vybírat, že toto se mi líbí, a toto zase ne. To, co ale pociťuji hodně nepříjemně, jsou vyhrocené vztahy v parlamentu, mezi poslanci i jednotlivými stranami. Až takové, že to je jako permanentní válka. Myslím, že je to něco, co ubližuje nám všem, akorát že jako stárnoucí člověk, i tím, že jsem tu tak dlouho a procházím různými etapami, si to čím dál víc uvědomuji jako velké riziko. Jako něco, co se mi ale vůbec nelíbí.

Vnímáte tedy, že se situace přiostřila v posledních letech?

Ano. Jsem ve sněmovně od roku 1998. Na počátku se rozkoukáváte, jak vlastně všechny ty systémy fungují. Uvědomíte si, že se tu bude vždy odehrávat názorový střet. Od toho jsme ale také zvoleni jako zástupci názorově rozdílných stran, abychom zde prosazovali ten odlišný pohled. To bylo i v minulosti, proto se tu poslanci i fackovali za první republiky, a bude to i v budoucnu.

Myslíte to fackování?

Myslím, že i to fackování. Což jsme zatím, na rozdíl od první republiky, ještě na parlamentní půdě nezažili. Tentokrát ale ten přirozený střet přerůstá do silně osobní roviny, s nenávistí až za hrob. Přece s tím člověkem, který může mít odlišný názor, se mohu stále bavit jako s kolegou slušně a zdvořile. Ale ukazuje se, že tento prostor úplně mizí, že jsme tábory, které vedou permanentní zákopovou válku, a už nenacházíme k sobě normální lidskou cestu. To mi hodně vadí.

Jaký pocit z lidského hlediska ve vás vyvolává kauza s Davidem Rathem, kterou teď musíte řešit?

První pocit, který jsem zaznamenala, byla úleva. Úleva z toho, že policie koná tak, aby všechny trestné činy postihovala pro všechny lidi stejně. Poslanec – neposlanec. Padlo tím to, co se tradovalo, že jsme nepostižitelní. Doufám proto, že tento případ je tím, co otevírá dveře k tomu, aby právo i spravedlnost dostaly průchod. Že ten, kdo se provinil, musí být potrestán a bude mu poskytnut nezávislý soud.

• SLEDUJEME: Rathovo zadržení

To byla ale jen dílčí úleva. Co mě ale na tom trápí, a teď nechávám zcela stranou politické hledisko rozdílnosti stran i postavu Davida Ratha, je obraz Poslanecké sněmovny. Jak budeme vnímáni nejen doma, kdy po tomto případu ještě více klesne i bez toho malá důvěra veřejnosti, ale i v zahraničí. Nechala jsem si zpracovat studii, zda někde v zemích nám blízkých, v Evropě či v zámoří, došlo k tomu, že vazebně stíhaný poslanec vystupoval v doprovodu vězeňské eskorty před parlamentem. Není tomu tak. Takže to bude Česká republika, která kromě těch krásných obrázků pražského Hradu, Karlova mostu, Karlštejna, vítězství v hokeji a řady dalších věcí bude mít i obrázek poslance, předstupujícího v doprovodu eskorty před sněmovnu. Mediální sousto, které si nenechají ujít ani zahraniční štáby. Vydáváme stovky milionů na prezentaci země, máme česká centra po světě, abychom říkali, co je u nás zajímavého, abychom přilákali investory i turisty. A spolu s tím bude i tento obrázek, a to mě trápí opravdu neskonale.

Mluvíte o tváři České republiky v zahraničí. Co pro vás znamená vlastenectví?

Řekla bych, že to je to nejdůležitější v současné době. Jednak se bortí ono uspořádání na evropské půdě. Evropská unie byla vystavěna spíše na nerealizovatelných ideálech, než na racionálním chápání toho, co je možné. Teď se proto mimořádně ukazují slabiny toho základu. Příklad Řecka, tedy ekonomické roviny, je jasný. A když se podíváme na druhou stránku, tak základním deklarovaným principem unie je solidarita. Co se ale nestalo? Když vloni emigrovaly na italský ostrov Lampedusa tisíce utečenců, byla to jako první Francie, která začala volat po změně Schengenských pravidel, „hlavně ať ti uprchlíci zůstanou na Lampeduse a nedostanou se do Francie“. Takže i solidarita dostala na frak. Zkrátka, ty zásadní principy, které vytvářely konstrukci EU, se ukázaly v praxi jako nerealizovatelné.

Do toho vstupuje realita česká, zadlužení země, které také nějak míchá s tou společností a vytváří určitou míru napětí. V tu chvíli si uvědomíte, že jste poslancem, že se díváte ne na svůj stranický zájem, ale na zájmy lidí, na jejich vlast, tedy zemi, kde se narodili, kterou mají rádi a chtějí, aby tady vyrůstaly jejich děti. Že ta země neponese na sobě nějaké stigma, že nebude zařazena mezi problémové země, ať už z jakéhokoliv důvodu – ekonomického nebo společenského. To je podle mne vlastenectví, dýchat za svou zemi, být si vědom, že jsem její součástí, a že ji nemám poškozovat.

Jak snáší práci političky vaše rodina?

Moje rodina to snáší myslím velmi dobře. Asi proto, že si už zvykla, že se s tím musela smířit (směje se). Za tu dobu, co jsem poslankyní, už mohla poznat ten chléb ze všech možných stránek, i kůrku, i to ostatní. Takže dobře vědí, co to obnáší a co to s sebou přináší.

A co by si Miroslava Němcová přála do budoucna, ať už lidsky nebo politicky?

Spíše lidsky, i když i to stejně souvisí s politikou. Abychom byli schopni tam, kde to jde, nacházet shodu či dohodu, a to i na parlamentní půdě. Tam, kde to bude možné, lidsky si vyjít vstříc. No a v osobní rovině to má politik stejné jako nepolitik. Chcete, aby lidi kolem vás, ve vaší rodině byli zdraví, spokojení, aby člověk sám byl zdravý a abychom tu svou práci dokázali dělat tak, aby to stálo za to.

• Další exkluzivní Půlnoční rozhovory ČTĚTE ZDE