Vy jste své dlouholeté aktivity na poli finanční osvěty vtělil do nedávno vydané knihy „Konec finančních negramotů v Čechách“. Proč jste pro ni zvolil tak netradiční formu s využitím přísloví?

Šlo mi nejvíce o to, jak základní pravidla, termíny, finanční produkty, situace a vůbec dění kolem našich peněz popsat takovým způsobem, aby to bylo pro lidi co nejvíc skousnutelné, srozumitelné a zábavné. A tak vznikl nápad, že všechno budu vysvětlovat přes přísloví, pořekadla, rčení, případně citáty a přirovnání. Hlavní cíl tedy byl dát tomu srozumitelný, snadno zapamatovatelný, ale i zábavný prvek. Použil jsem celkem 150 pořekadel a přísloví. Za obzvlášť pikantní považuji jedno řecké „Když promluví peníze, pravda zmlkne“, především když si člověk vzpomene na jejich pětileté martýrium ohledně eura, vstupu do eurozóny, když falšovali účetnictví, aby se tam mohli dostat. A moc se mi líbí i kambodžské přísloví „Slovo a nůž je třeba vzít za správný konec“, což se dá vystihnout i českým příslovím „Mluviti stříbro, mlčeti zlato“. To mimo jiné nabádá k tomu, abychom si dali pozor, když nám někdo zavolá, abychom náhodou neodsouhlasili po telefonu nějakou obchodní nabídku a pak se nedivili, že nám začne chodit něco, za co musíme platit a už si ani nevzpomeneme, že jsme někomu po telefonu řekli k nějaké nabídce ano.

V čem dělají klienti, spotřebitelé a zákazníci tváří v tvář nejrůznějším nabídkám největší chybu?

Je jich celá řada. Především se nechají velice snadno nalákat k různým neekonomickým rozhodnutím, nákupům, zbytečnostem, konzumu, a to i v momentě, kdy na to nemají vlastní prostředky, takže si na to musí půjčit. Vychází to ze skutečnosti, že běžný spotřebitel je, bohužel, pohodlný. Například neporovnává dostatečně cenu finančních služeb tak, jak to celkem běžně dělá při nákupu spotřebního zboží. Mám tím na mysli náklady běžného účtu, náklady úvěru, podmínky pojištění aut, nemovitostí, životního pojištění a podobně. S tou pohodlností souvisí i ta chyba, že klient chce udělat co nejméně aktivit a ještě pokud možno z tepla domova. S tímto druhem pohodlnosti souvisí i to, že celá řada klientů propadá úvěrům, kdy po nich instituce nic nepožaduje, což je přesný opak nějaké obezřetnosti.

Takže před tím, co je pohodlné, by se měl mít klient na pozoru?

Když po mně úvěrová instituce nic nepožaduje, jaké mám současné a minulé příjmy, daňové přiznání, kde všude mám dluhy, úvěry, jaká je moje úvěrová minulost, jestli jsem splácel, jaké jsou veškeré mé závazky a jestli budu schopen splácet úvěr, což co se dá shrnout pod výraz scoring klienta, tak je to pro mě jako pro klienta velmi pohodlné. Přijdu, půjčím si, odcházím. Nebo dokonce ani nepřijdu a půjčku si sjednám na dálku. Nicméně je to nebezpečné, protože to je na úkor něčeho, není to jen tak. Pokud seriózní instituce někomu půjčuje, tak si ho potřebuje, jak píšu v knize, prolustrovat. Když po klientovi nic nechce, tak je rád, že snadno projde tím úskalím získávání úvěru a odpovídáním na nepříjemné otázky, pokud jde o zadlužování, spotřebu a rozpočet rodiny. Ale pak je zranitelnější, protože je schopen odsouhlasit i to, co by za normálních okolností třeba neodsouhlasil.

Co vede k tomu, když finanční instituce neprovádí scoring, tedy komplexní systém hodnocení klienta podle předem zvolených kritérii?

Když si toho zájemce neproťukne, neproskóruje, neprolustruje, tak potom neví, jestli půjčuje někomu, kdo je takzvaně úvěruschopný, nebo kdo není úvěruschopný. A v takovém případě musí cenové podmínky z logiky věci nastavit tak, aby na tom neprodělala kalhoty. Když si toho člověka proskóruje, tak samozřejmě ví, komu úvěr poskytnout může za určitých podmínek a komu nikoli. Jsou přitom nějací odpadlí klienti, ale ti, jimž úvěr schválí, mají podmínky výrazně lepší, protože je větší pravděpodobnost řádného splácení. Cenu úvěru je nutné nastavit takovou, aby instituce vydělávala, i kdyby někteří klienti nespláceli. V tom je celé to kouzlo.

Jste ale nejen odborník na bankovnictví a finančnictví, ale už rok působíte v pražském zastupitelstvu, kam jste byl jako nezávislý zvolen na kandidátce hnutí ANO. Už Vás stihla politika natolik inspirovat, že byste napsal knížku i o ní?

Zatímco moje první knížka se jmenuje „Konec finančních negramotů v Čechách“, tak kdybych psal druhou, tak tu bych v téhle logice nazval „Konec politické pseudokorektnosti nejen v Čechách“. Podle mě musí politická pseudokorektnost skončit, jinak to dopadne špatně. Když se bavíte s lidmi, tak zjišťujete, že politici vůbec nereflektují jejich názor, jejich stanovisko.