Válka je neštěstí pro lidi, ale také byznys. Když skomírá ekonomika, jak ukázala historie, může válkou nastat „oživení“ . Co k tomu můžete uvést, jaký máte názor...?

Mnohokrát v minulosti se tak stalo. Zbrojní průmysl totiž dokáže ekonomiku velmi rychle nastartovat, přijde-li s nabídkou práce v době krize. Výhodou je, že není problém sehnat levnou pracovní sílu. Lidé práci rádi přijmou, třeba jen proto, aby přežili. Když se to dostatečně řádně ideologicky okoření, pracuje se dokonce za mizerný plat s radostí. Další výhodou je, že zbrojní zakázky bývají státní, a proto, až na výjimky, se může zbrojař spolehnout na jejich zaplacení. Když je zbraní dost, je potřeba „poslat je do světa“. Což má za následek jejich použití…

V jednom hezkém českém filmu se v pohádce v době míru lijí z olova písmenka, ale když je třeba, během krátké chvíle se to změní na kule. Jde samozřejmě o nadsázku, nicméně abychom si vypůjčili starý marxistický terminus technicus „válka je pokračováním diplomacie jinými prostředky“. Ukazuje se nám podle vás třeba v Sýrii, kde končí pochopení, začíná boj?

To zase až taková nadsázka není. Slévárny už od 17. století lily v době míru hlavně vodovodní roury, závaží, žehličky – a sotva přežívaly. V okamžiku, kdy se schylovalo k vojně, začaly lít a leštit kule a odlévat hlavně. Jejich produktivita naráz narostla o stovky procent. Víte, že v 17. století se během jednoho dne ostřelování obleženého města spotřebovala roční produkce dělových kulí vyrobených v běžné slévárně? Panečku, to byl odbyt zboží! Malér byl jinde – muži, kteří nebyli v armádě, byli v hutích a jejich pomocných provozech. Chyběli na polích, takže nebylo co jíst. Co jste si vydělali, nemohli jste utratit, protože nebylo za co. Takže chléb byl nad zlato a vyhrál nakonec ne ten, kdo střílel – stříleli přece všichni – ale ten, kdo se k tomu střílení najedl.

Válka coby pokračování diplomacie jinými prostředky? To je opravdu trochu zpozdilé. Moje generace čmárala na ploty „Válka je vůl“. Válka není diplomacie, diplomacie je chytrá i vychytralá. Jenže válka diplomacie není. Válka je silové řešení. Pro někoho definitivní, česky konečné. Další charakteristika z dob mé vojenské služby: „Kde končí lidská blbost, začíná vojenské umění.“ A co Sýrie? Čas od času je přetlak zbraní nutné upustit, aby se využily a aby se vyprázdnily sklady. Mocnosti pak začnou dělat ramena, podporují tu svou „správnou a jedinou spravedlivou“ stranu. To není o pochopení či nepochopení. Je to o penězích, protože své sklady si nakonec uvolní všechny mocenské strany.

Také se říkalo: „Mír musíme udržet za každou cenu, i za cenu války.“ Není toto rčení úplně totální zhůvěřilost?

Když jsem musel žít v řadách lidové armády a „sloužil socialistické vlasti“, říkávali jsme přesně, že „válka nebude, ale boj o mír bude tak strašný, že nezůstane na kamen kameni“. Tohle jako zhůvěřilost vůbec nevidím. Naše armáda Varšavské smlouvy měla útočnou doktrínu, jen se o ní veřejně nesmělo mluvit. My jsme přece hájili mír! Jednou jsem viděl a slyšel politika kázat nám o síle našich zbraní. Namaloval na tabuli velikánský plivanec, doprostřed (!) něj kolečko.
„To je USA, soudruzi,“ řekl o plivanci.
„To je Ňu Jórk,“ ukázal na kolečko, „to je ten centrum.“
Pak poskakoval nahoru dolu, škrtal přes to všechno křídou a řval: „A takhle jim to rozsekáme, souzi, takhle jim to tam rozsekáme!!!“
Stačí vám to jako příklad? 

A ještě k tématu... chřestění zbraní může být i velká mediální show nebo show pro občany své země i země nepřítele...

Samozřejmě. Budí se strach. A to, jak známo, je nejsilnější a nejúčinnější emoce. S lidmi jako s davem lze poměrně snadno manipulovat, cítí-li se ohroženi.

Je válka člověku, tedy druhu Homo sapiens sapiens, vlastní, a neděláme tedy podle vás nic tak výjimečného, když  vyhrožujeme, anektujeme, boříme... vítězíme a prohráváme?

Do jisté míry to máme geneticky vložené. Mezi primáty rozhodně nejsme sami. Podívejte se na všechny v tlupách žijící opice. Vždyť tam spatříte tohle chování úplně obnažené. Jde o větší území, tím pádem o více žrádla, více samic od těch druhých, kteří budou zabiti a navíc sežráni, aby se pokryl bílkovinný deficit. Vždycky někdo vyhraje a někdo prohraje. Jen ty opice o tom nijak zvlášť nepřemýšlí. Snad.

Ostatně, jistě vzpomeneme na ryčné vojenské pochody, které mají i dnes co říci. Jít s úsměvem smrti vstříc, bojovat za nějakou věc a do sebezničení. Všechny ty pruské, c. a k. rakousko-uherské pochody. Nebyl to vlastně takový pokus dostat vojáky do jakéhosi rauše, byť se stali jen jakýmsi „kanonfutrem“?

Určitě. Je to vlastně zhudebněné a rytmizované řvaní vůdčích opičáků z bodu výše. Už v pravěku se mlátilo do bubnů, troubilo na lastury, pískalo na vydlabané kosti a klepalo do xylofonů z hovězích žeber. Rytmus dostává do extáze, hudba nás unáší vzhůru k nebesům, při správném užití se dokážeme dostat do transu. Ano, funguje to. Do té chvíle, než nám zbraně těch druhých rozervou kůži, svaly a kosti. Pak nastoupí bolest a s ní strach. Bývá už ale pozdě cokoliv pochopit. Mnohdy to člověk ani nestihne. Kupříkladu, vypaří-li se při výbuchu.