Jak degraduje politika a roste nespokojenost s politiky, stává se nutností kritizované řádění politiků pojmenovat. Najít, anebo vyrobit šuplík, do kterého by je šlo zařadit. Řada starších označení nedává smysl, neplatí. Ve vyprázdněných pojmech vládne chaos a bez shody na tom, co které označení znamená, nelze o politice rozumně debatovat.

Příkladem jsou takzvaní liberální demokraté, kteří nejsou ani liberální ani demokraté a tak dostali nálepku „neomarxisti“. Intuitivně tušíme, že se tím míní jejich drzost regulovat lidem život, čili kecat lidem do života, ale pojmenovat to novým marxismem je leda urážkou toho starého. Stejně nepatřičné je usvědčovat liberální demokraty z „neokomunismu“, protože jejich manipulování a ovládání občanů kriminalizací alternativ k jediné povolené pravdě není motivováno snem o šťastné budoucnosti soudružského kolektivu. Jejich vizí je atomizovaná, poslušná společnost, neschopná čelit diktátu, „vedoucí úloze“ liberálních demokratů.

S liberálně demokratickým mocenským monopolem souvisí posun ve vnímání levičáků a konzervativců. Levičák je podezírán z inklinace k překonanému kolektivismu, konzervativci se pohrdá pro jejich lpění na překonaných zvyklostech a tradicích. Ve snaze neskončit na dějinném smetišti se levice pokusila stát novu levicí, anebo progresivní levicí, čili levicovými liberály. Pravice se pak pokusila sblížit s liberály rezignací na konzervativní agendu a přihlášením se ke globalismu. Tak se stalo, milé děti, že dnes původní levice a původní pravice hrají v politice třetí či čtvrté housle a jejich loga vytunelovali liberální demokraté, respektive jejich levé a pravé klony.

Pokaždé, když se z politiky vytratí soupeření ideologií, když se zastaví kyvadlo mezi různými know-how jak uspořádat věci veřejné, a když se ve volbách místo konkurenčních politik volí již pouze konkurující si politici, má to stejný efekt: Společnost stagnuje a degeneruje. Vítězné liberální demokraty zákonitě poškodila a znemožnila ztráta nepřítele. Důsledkem jejich mocenského monopolu je záměna tradičního pravolevého dilematu „progresivní“ agendou, čili ad hoc vymýšlenými pseudoproblémy, na jejichž řešení se dá přiživit a napakovat.

Výsledkem „progresu“ v režii liberálních demokratů je devastace a regres. Glorifikovaná „hodnotová“ politika obnáší v praxi znehodnocování rozumně fungujících politik, ať už ekonomických, sociálních, ekologických či kulturních. Ve jménu „hodnot“ liberální demokraté bez náhrady likvidují i zbytky toho, co ještě ve společnosti normálně funguje. Ocitáme se v barbarském, primitivním světě na jedno použití. Správný termín pro elitu, která zastavila politické kyvadlo a nárokuje si vládu nad společností na věčné časy a nikdy jinak, není progresivci (progresivisté), nýbrž regresivci.

Máme zde kromě vládnoucích regresivců i regresivce opozičně parlamentní, a regresivce neparlamentní. Jejich soupeření je závodem ke dnu. Občané jsou publikem, od kterého se neočekává potlesk. Regresivcům stačí, když držíme hubu a krok.