Lze předpokládat, že svět se po vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách určitým způsobem změní. Radujete se vy osobně z výsledku hlasování? V čem pro vás vzbuzuje rozhodnutí amerických voličů naději a v čem naopak strach?

Nejdříve o pocitech. Dva dny před volbami mi intuice říkala, že Trump vyhraje. Rozum to ale odmítal přijmout. Ráno po volbách jsem se probudil, četl výsledek a cítil jsem něco jako zadostiučinění… Naději. Bez ohledu na to, že k Trumpovi můžu mít tisíce výhrad a pochyb, co skutečně zamýšlí a co z toho skutečně dokáže. Jde o něco zásadně důležitějšího: že přece jen establishment nemá takovou moc, aby oblbnul úplně všechny. Že demokratické procedury přes masivní mediální masáž přece jen ještě fungují. Že pochopení toho, že je něco hodně špatně, jde napříč Evropou i Amerikou. Že globalizace selhala a má negativní dopad i na „centrum říše“.

Strach mám z toho, že to všechno jsou jen falešné naděje. Jako u Obamy, který byl po dvaceti dnech v Bílém domě (uzávěrka přihlášek) navržen na Nobelovu cenu míru a pak rozpoutal sedm válek. Z „We can“ se stalo „We can all“.

Teď fakta. Pokud vyjdu z předpokladu, že to nebyla jen dokonalá habaďůra na voliče, Donald Trump bude stát před velice obtížným úkolem. Z mnoha známých důvodů má neobvykle malou podporu vlastní strany. Nebude mít ani podporu armády úředníků: Washington DC volil z 93 % Clintonovou! Nebyl politik, nemá dostatečně zkušený a početný tým… Údajně je k „ovládnutí“ administrativy USA potřeba cca 2 000 lidí. Kde je vezme a jak dosáhne toho, aby mu byli loajální? Když k tomu přičteme, že v posledních měsících si armáda a CIA dělají v Sýrii, co chtějí, a nerespektují ani Obamovu/Kerryho politickou linii a konflikt spíše eskalují, máme tady takovou obrovskou banánovou republiku… S jaderným arzenálem a největším vojenským rozpočtem na světě.

Pokud chce Trump opravdu prosadit změny, které formuloval ve volební kampani, bude potřebovat rady od Putina, který také musel po nástupu do funkce zkrotit oligarchy a úředníky a dostat na svou stranu armádu a tajné služby, aby dokázal prosadit své plány?

Po celém světě se šíří názory, které u nás například reprezentuje Tomáš Halík. Tvrdí, že vítězství Donalda Trumpa pro něj byl šok a že je to tím, že nevzdělaní lidé jsou manipulovatelní. Předvedl nám Trump skutečně, že cestou k politickému úspěchu může být systematické posilování toho, co je v lidech nejhorší? Lidé prý nejsou schopni vnímat fakta, propadají se do nenávisti v důsledku nechuti k uprchlíkům, homosexuálům a komukoli odlišnému. S tím souvisejí i názory, že Západ čeká pravicová revoluce… Jenže další názorový proud říká, že politici tak dlouho vnucovali lidem něco, co lidé nechtěli, ať už jde o práva menšin nebo toleranci k imigrantům, že už těchto názorů mají dost. Lze říci, kdo má pravdu?

Problém má podle mého daleko hlubší kořeny. V naší slavné západní demokracii jsme dospěli tak daleko, že ekonomická moc prakticky ovládla politickou. To je asi nejtemnější důsledek globalizace. Oligarchové a korporace, ne občané, určují, co bude. A to má vážné důsledky. Řečeno s Ladislavem Větvičkou: „Lidi cítí, že se blíží průser, jen idiot to nevidí.“

Egyptolog Miloslav Bárta říká, že civilizace kolabují na těch faktorech, na kterých vyrostly. A že naše civilizace vykazuje prakticky všechny znaky, které ke kolapsu vedou. Nejspíše se tedy blížíme konci jednoho velkého cyklu. Názorové štěpení společnosti má tedy charakter transformační (po transformaci bude společnost jiná), nikoli jen krizový (po krizi zůstane společnost stejná) a týká se nejen východní Evropy, ale celého euroamerického civilizačního okruhu.

Pokud se blížíme k transformaci společnosti, status quo se snaží udržet „milovníci starých pořádků“ a „opraváři“ (k současným pořádkům mají výhrady, ale ne systémové). Jsou to skupiny, které se emocionálně, ideově anebo materiálně propojily s režimem a vehementně ho hájí. Přestávají vidět realitu, trendy, zakopávají se v myšlenkových stereotypech a klišé. Na všechny okolo útočí, označují je za nepřátele, nálepkují je a omezují svobodu slova: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Hezky pěkně po bolševicku.

Temné stránky v lidech posilují elity, ne Trump. Jejich postupné utahování šroubů, nenápadné omezování občanských svobod, ztráta naděje v lepší budoucnost, to vše logicky produkuje strach. Cítím ho skoro všude. I když často ještě nepřiznaný či nevědomý. Projevuje se zvýšenou agresivitou, přecitlivělostí nebo třeba neskutečně vysokým užíváním antidepresiv.

Mimochodem, Babiše, Trumpa a podobné „mimosystémové“ politiky zplodily elity jako vynucenou reakci většinové společnosti na jejich neschopnost a nenažranost. Oni, tj. Babiš, Trump atd., ale nejsou nositelé očekávané transformace. Nemají k tomu dispozice ani vizi s dostatečným přesahem. Jejich nevědomým úkolem je systém demaskovat, obnažit ho na dřeň a v konečném důsledku zbořit. To, co pak uvidíme, se nám líbit nebude. Ale výstavba nového systému už bude založena na mnoha poučeních „z krizového vývoje“ ? Zatím ale žijeme v parazitické společnosti neodpovědnosti.

Z vítězství Trumpa se radují všichni, kdo odmítají imigranty. Lze říci, že tímto je definitivně jasné, že v Čechách si už žádný politik, který to myslí vážně, nedovolí přijímat muslimy? Je možné, že se lidé v Česku už naprosto zatvrdili? A vůbec obecně v Evropě, viz názory CSU… Může se stát, že už nebudou chtít politici riskovat případné problémy, které s imigranty přicházejí? Jenže další informace svědčí o tom, že z Afriky stejně budou přicházet miliony migrantů a že tomu nebude možné zabránit…

Pro změny trendu svědčí mnohé. Třeba povyk Junckera mě hodně pobavil a říkal jsem si, že to je nepřímý důkaz toho, že Trump fakt není jejich. Ale je tam příliš mnoho neznámých. Příliš mnoho různých zájmů. Pokud nenastane nic mimořádného, co vyvolá okamžitou reakci evropské populace, způsob řešení migrační krize v Evropě nakonec ovlivní nejvíce volby ve Francii a v Německu, které nás čekají příští rok. Pro českého politika zařazení mezi vítače, zdůrazňuji, ekonomických migrantů, znamená konečnou.

Když si vzpomeneme na to, jak bylo veřejné mínění směrováno ještě před dvěma lety, nebylo vůbec přijatelné přistupovat ke složitému problému migrace způsobem, jaký teď zcela otevřeně prosazuje Trump. Bude politický mainstream přinucen otočit kormidlo? Jakou odezvu můžeme očekávat v Evropě a v ČR?

U ekonomických migrantů může dojít k přitvrzení. Humanitární rozměr pomoci skutečným uprchlíkům ale zůstane zachován. Pravděpodobně se změní formy pomoci, tak aby se více věcí dělo mimo hranice Evropy. Opět, pokud nenastane zcela mimořádná situace.

Moje naděje ale směřují jinam: pokud USA přestanou zasahovat prostřednictvím armády a tajných služeb do procesů v Africe a na Blízkém východě, a naopak se budou snažit situaci v těchto oblastech stabilizovat ve smyslu politickém a ekonomickém, dostaneme se od řešení následků k řešení příčin. Evropa, Asie i Afrika získají čas pro přípravu řešení klimatické migrace, jak o ní mluví Václav Cílek.

Hned v době sčítání výsledků hlasů při volbě amerického prezidenta se řada lidí smála České televizi už proto, že bylo zřejmé, jak moc je výsledek překvapil. Část veřejnosti podezírá média z toho, že nejsou objektivní, že ubližují prezidentu Zemanovi, že straní určitým zájmům. Jak zvládají informovat o volbě lídra světové velmoci média, ať už veřejnoprávní nebo soukromá? Myslíte si, že postupně zkusí hledat jiný přístup, že nebudou tolik proimigrační a podobně? Začnou být shovívavější i vůči názorům, které hlásají například nulovou toleranci vůči menšinám či imigrantům?

Obsazení manažerských pozic v ČT podle mne něco takového jako objektivitu a nestrannost prakticky vylučuje. Pokud nedostanou jiný pokyn „shora“, a tím nemyslím Radu české televize. Jsem už pamětník a výkony ČT z hlediska objektivity a vyváženosti si s ničím nezadají s výkony normalizační ČST. U soukromých médií to může být jinak. Servilita k režimu může mít negativní vliv na sledovanost, a tím pádem na příjmy.

Je velká otázka, kde přesně začít omezit svobodu slova. Pokud je společnost demokratická, měla by unést i extrémní názory. Přesto nějaká hranice existuje. V některých zemích je to ošetřeno tak, že pokud na základě vyřčených slov někdo spáchá trestný čin, spoluodpovědnost nese i autor výroku. Džin z láhve se snadno vypustí, hůře dostává zpět. Rozhodně by se ale měly, i ve vztahu k menšinám, věci nazývat pravými jmény. Bez politické korektnosti.

Globalizace často bere lidem dobře placená pracovní místa a nemá je kdo vytvořit. Menší podniky zanikají, a tak nevytvářejí pracovní místa. A zatímco ti majetnější mají víc, část veřejnosti chudne, o čemž se samozřejmě raději nemluví. Bude vůbec někdo skutečně vážně hledat řešení i pro lidi, kteří jaksi nepatří mezi těch pár vyvolených? Je řešením, že se omezí mezinárodní obchod? Do jaké míry lidé přestávají věřit finančnímu systému kapitalismu?

To je téma pro Milana Zeleného, ekonoma a profesora Stanfordské univerzity. On tvrdí, na rozdíl od mnohých jiných ekonomů a politologů, že ani sféra služeb nepohltí uvolněná pracovní místa z průmyslu a zemědělství. Dokládá to na číslech USA. Zde podíl lidí pracujících v zemědělství a v průmyslu je v součtu pod 10 %. Podíl lidí ve službách už mnoho let klesá (i zde má v některých oborech vliv digitalizace) a nic dalšího není, kromě státu samozřejmě. Jenže státní zaměstnanci nevytvářejí žádnou hodnotu (nemyslím tím, učitele, hasiče, policisty, ti poskytují služby), ale spotřebovávají ji. Profesor Zelený vidí řešení především v tzv. glokalizaci a relokalizaci, tedy v tom, že moderní technologie umožňují personalizovanou výrobu v místě spotřeby, putovat po světě by měly jen patenty, návody, recepty…

Já bych k tomu dodal, že to nemůže fungovat bez početné střední třídy a bez množství malých a středních podniků vytvářejících pestrost nabídky. Podmínkou je dostat pod kontrolu globální korporace, oligarchy a podobné struktury nejen ve smyslu politickém, ale i ekonomickém.

Další podmínkou dostatečného množství pracovních míst je účelná decentralizace státní správy. Znalost místní situace umožní podporovat lépe ekonomický potenciál daného území. Navíc přenesení pravomocí na regiony zvýší odpovědnost regionálních politiků a zjednoduší se kontrola ze strany občanů. Sníží se výrazně komplexita a zvýší srozumitelnost rozhodnutí z pohledu laiků.

Václav Havel kdysi prohlásil, že globalizace je hodnotově neutrální. Není to pravda, důsledky pozorujeme všude kolem sebe. Častý argument ekonomů je, že má v sobě globalizace zabudovaný samovolný mechanismus vyrovnávání, tj. že například v zemích s levnější pracovní silou, kam se přenáší výroba, dojde nakonec ke zvýšení mezd, a tedy odlivu kapitálu… A že se nakonec všichni budeme mít stejně dobře. Podle mého pro hodnocení globalizace nestačí ekonomický pohled, ale je třeba přidat pohled politologický. Globální korporace mají dnes větší sílu než národní státy a není pro ně problém ovlivnit jejich legislativu a udržet současný stav podle potřeby. Účinně též ovlivňují směřování a pravidla nadnárodních struktur ve svůj prospěch. Smlouvy CETA a TTIP jsou toho dobrým příkladem.

Finanční systémy kapitalismu, to je jeden z faktorů, který nastartoval naši civilizaci k ekonomickému růstu. I zde platí výše uvedená slova egyptologa Bárty. Z dobrého sluhy zlý pán. Je to jedno z klíčových aktuálních rizik naší civilizace.

Blíží se volby v Německu, ve Francii, v Rakousku. V kontextu Brexitu, do jaké míry může nastat, že kandidáty typu Trump budou volit i lidé v Evropě? Mimochodem, v USA se objevily bitky, protože spousta lidí nedokáže přijmout osobnost nového prezidenta. A nemusíme chodit daleko, i u nás určitá vrstva společnosti prezidenta Miloše Zemana snad až nenávidí. Může skončit situace násilím v ulicích i v České republice?

Pokud situaci vidím ve správném kontextu (viz odpovědi na předchozí otázky), budou volby vyhrávat obdobné typy politiků i v evropských zemích. Ale opakuji: nejsou a nebudou to tvůrci nového, budou to ti, kdo současný systém nasvítí tak, abychom ztratili poslední zbytky iluzí.

V této souvislosti je zde jedno vážné téma, a tím je tzv. hnědnutí Evropy. Někteří potenciální noví lídři hrají na národní, vlasteneckou strunu, jsou často označováni za extremisty, národovce, populisty. Z historické zkušenosti na první pohled plyne, že riziko je veliké. Určitě bych ho nepodceňoval, ale francouzská, nizozemská i německá společnost je někde jinde než před 70 lety. Podle mne je snaha těchto lídrů vrátit hodnotové ukotvení společnosti někam do šedesátých, sedmdesátých let, ne do let třicátých. Je tedy otázka, nakolik je riziko reálné a nakolik jde o očerňovací propagandu „milovníků starých pořádků“.

Ty bitky v Americe, to je dobrý vtip. U nás se hází vajíčka a rozdávají červené karty. A kdo to všechno organizuje a platí? Další indicie, že procesy u nás, v Evropě i v USA jsou analogické.

Míra sametovosti transformačních procesů bude závislá od toho, na kolik se současná garnitura bude bránit a jakými prostředky a jak hodně se mezitím dostanou lidé „na kolena“, než půjdou do ulic. Čím tvrdší a delší bude obrana elit, tím tvrdší důsledky a metody prosazení změny budou. Chci věřit, že u nás to proběhne více méně hladce, i když… Mluvím s mnoha lidmi. Představte si třeba člověka, kterému bylo okolo sametové revoluce přes dvacet. Viděl naději, věřil v lepší budoucnost. A nyní mu bude padesát, americký sen se mu nesplnil, je unavený, třeba i nemocný, možná rozvedený, bez budoucnosti… A pochopil, že existuje jen malá korelace mezi vydaným úsilím a výsledkem. Míra frustrace je u takového člověka veliká. Může ji ventilovat různě.

Trump vysílal poměrně pozitivní signály vůči Rusku, teď se vyjádřil i k dění v Sýrii. Řada republikánů má ale postoj odmítavý. Jaký postoj převáží a jaký byste si přál, aby převážil? Mimochodem, v Moldavsku a v Bulharsku teď vyhráli proruští kandidáti. Spousta lidí na Ukrajině se bojí toho, že směr politiky USA bude spíš orientovaný na vnitrostátní problémy USA…

Rozhodně bych si přál, aby zvítězil mír v Sýrii. Asad není ideální, ale je jediný, kdo má legitimitu a pravděpodobně i schopnost v dané konstelaci Sýrii obnovit. A mírová spolupráce s Ruskem je životní nutností, cokoliv jiného je hazard s osudem Evropy a celé planety.

Rusko stojí za širší úvahu. Strašení Ruskem se dnes nosí, ale řekněme si základní fakta: vojenský rozpočet USA byl loni necelých 600 mld. dolarů, celého NATO skoro bilion. Rozpočet Ruska byl cca 66 mld. dolarů. A v podobném poměru je to posledních 30 let. USA má základny a vojenská zařízení ve více než 100 zemích (údaje se liší a pohybují se od 130 do 150) a jejich hodně set (viděl jsem čísla od 700 do 1 200). Třikrát za 200 let se v Evropě našli tací, kteří došli k závěru, že přírodní bohatství Ruska za „výlet“ na východ stojí. Po druhé světové válce Stalin tedy celkem pochopitelně požadoval kontrolu nad územím 2 500 km západně od Moskvy jako nárazníkovou zónu; nejvíce se jednalo o Polsku. V roce 1990 byl učiněn slib nerozšiřovat NATO na východ za umožnění spojení Německa, který nebyl dodržen. Ještě v roce 2007 na konferenci v Německu Putin smířlivě konstatoval, že nechce bránit jednotlivým východoevropským zemím vstupu do NATO jako aktu svobodné volby bezpečnostní politiky státu, ale varoval před rozmísťováním infrastruktury, která je schopna Rusko ohrozit.

George Friedman, ředitel Stratforu, jakési soukromé analytické CIA pracující pro vládu USA, ve své knize Příštích sto let vydané v roce 2009, předvídal události na Ukrajině a napsal, že Rusko bude v budoucnu obviňováno z agrese, přičemž jeho kroky budou ale vynucené a obranného charakteru. Což se pak stalo obsazením Krymu. Doslova napsal: „Ukrajina a Bělorusko jsou pro Rusko vším. Kdyby měly padnout do ruky nepřítele – například se připojit k NATO –, Rusko by se ocitlo ve smrtelném nebezpečí. Moskva leží jen asi 200 mil od ruské hranice s Běloruskem, Ukrajina je méně než 200 mil od Volgogradu. Rusko se ubránilo Napoleonovi i Hitlerovi svou hloubkou. Bez Běloruska a Ukrajiny neexistuje žádná hloubka, žádné rozsáhlé území, které mohou vyměnit za krev nepřítele... Z ruského hlediska NATO rozšiřující se do Ukrajiny ohrožuje ruské zájmy stejným způsobem, jako by se Varšavská smlouva přesunula do Mexika.“

Zjednodušeně řečeno, Rusko nepotřebuje další území, už tak ho má tolik, že je jeho obrana prakticky nemožná; ale potřebuje mít jistotu, že ze západu a z jihu mu nehrozí nenadálé nebezpečí. Můžeme se bavit samozřejmě o tom, nakolik jsou jeho obavy reálné, nakolik je to historické trauma. Ale politika neocons je dostatečně známá, jestřábi v armádě čekají na svou příležitost… Je to hra s ohněm ne na kupce sena, ale ve stodole plné dynamitu.

Rostoucí proruská orientace ve východoevropských zemích je zase více či méně nevědomou reakcí na to, jak se vyvíjí Západ. Putin vlastně působí jako něco pevného, stabilního, maják na rozbouřeném moři. Mnoho lidí dochází k závěru, že být v ruské sféře vlivu bude v dané situaci lepší, bezpečnostně i ekonomicky. Zvláště ve slovanských zemích je to evidentní. Nevěří, že nás NATO ochrání, nevěří strukturám EU, vidí, že jsou tyto organizace ovládány zájmy korporací. Zatímco Putin je do značné míry dokázal zkrotit. Vidí, že přes veškeré problémy se Rusko pod jeho vedením dokázalo zvednout ze dna. To, že se na Ukrajině místní „elita“ klepe strachy, je logické. Zaprodali vlastní národ v rozsahu, který snad nemá obdoby. 

U nás v České republice se stále debatuje o otáčení na Východ – má tahle debata vůbec nějaký smysl, když jsme jednoznačnou součástí určitých struktur? Mají tu problém lidé s oficiální linií NATO? A pokud ano, je chyba na straně Severoatlantické aliance, nebo jde o vliv ruské propagandy?

Myslím, že toto téma má dynamiku: co platí dnes, nemusí platit zítra. Celé to záleží na tom, kam se posune Evropa a hlavně USA. Nepatřím mezi ty, kdo by prosazovali okamžitý odchod, ale pokud se tato organizace nepromění, bude to dříve nebo později na pořadu dne.

Současná podoba NATO nemá mojí důvěru. Bohužel nemůžu jinak, ale skrze politiky je to opět do značné míry jen nástroj korporací. Indicie? Zaprvé: státy NATO v posledních letech opakovaně porušily článek 1 smlouvy, když bez mandátu OSN napadly jiné státy. Zrovna ty, kde západní korporace neměly pod kontrolou zdroje ropy a plynu. Náhoda?

Zadruhé – migrace. NATO se odmítá zapojit do řešení migrační krize, prý řeší jiné úkoly a nemá ani vhodné prostředky. Opravdu? Už jednou citovaný George Friedman ve stejné knize uvedl, že bez vědomí armády nevypluje na moře nikde na světě ani čínská džunka. A armáda rozhodne, zda ji nechá plout nebo ne.

Zatřetí: tiše prošla změna branného zákona, která umožňuje odvelení na zahraniční mise nejen profesionálních vojáků, ale i záložáků do 60 let (nebyl jsem schopen to ověřit, zda to lze odmítnout z důvodu svědomí, ale říkal mi to jeden důvěryhodný plukovník). Novela též umožňuje, aby se vojákem armády ČR stal občan jiného státu. To je obrovský potenciál pro zneužití.

Začtvrté: členem je Turecko, které páchá léta genocidu kurdského obyvatelstva. Podporuje také režim v Saúdské Arábii…

Musím pokračovat?

Ruským zájmem je minimálně, aby na našem území nebyly prvky infrastruktury schopné je ohrozit. Radary, raketové systémy a tak podobně. Myslím, že je to i v životním zájmu našich občanů.

V souvislosti se 17. listopadem, zkusme situaci u nás shrnout. Když Václav Havel říkal, že musí pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, kdo tady šíří pravdu a kdo tady lže? Kdo šíří společenské smíření a kdo nenávist? A kdo politicky směřuje nahoru a kdo dolů?

Pro mne je především zásadní otázka, kdo tady řídí hru na „rozděl(uj) a panuj“? Zmanipulovat „milovníky starých pořádků“ a „opraváře“ je jednoduché. Frustraci druhé strany jsem také popsal. Explozivní směs je na světě. Nic nového pod sluncem, je to klíčová metoda vládnutí. Jediným řešením je se spolu bavit. Pochopit racionální jádra odlišných stanovisek. Hledat domluvu na společném řešení. Nenechat se vyosit placenými agenty „cizí moci“ zideologizovanými fanatiky. Definovat společně, co je národní zájem.

Když slyším slovní spojení Pravda a Láska, vždycky si vybavím text spisovatelky Lenky Procházkové:

Ve jménu spravedlnosti páchají křivdu
Jménem mravnosti hájí nemravnost
Ve jménu zákona porušují zákon
Ve jménu pravdy šíří lež
Pod jménem cti jednají bezectně
Ve jménu dobra slouží zlu

Nic to ale nemění na tom, že poctivé hledání Pravdy a skutečné Lásky je jedinou cestou k harmonizaci vztahů ve společnosti.