Co pro vás znamená vlast a vlastenectví?

Jde o dva pojmy s rozličným obsahem. Ten první znamená zemi, kde jsem se narodil, kde žili moji rodiče, příbuzní, přátelé a kde jsem se učil abecedu a chodil do školy. Jsou to místa, kde jsem žil, místo mého mládí, místo mých vzpomínek na osoby kolem mě, na přírodu, obce a města. Druhý pojem je citový a vytvářel se u mě postupně, až když jsem se učil přemýšlet. Třeba když nám náš profesor dějepisu na gymnasiu, který byl ruským legionářem, vyprávěl o humanistických myšlenkách T.G. Masaryka, o bojích za svobodu národa a vzniku samostatného státu. Byla to hrdost, kterou jsem pocítil, když můj otec nastoupil jako nadporučík v záloze v mobilizaci u svého dělostřeleckého útvaru, když jsem viděl spontánnost a nadšení, kterým vojáci plnili mobilizační rozkaz. Myslím, že vztah k vlasti nemusí nutně souviset s národností. Jsou přece mnohonárodnostní státy, třeba Spojené státy americké, jejichž občané mají vysoce vyvinutý smysl pro vlastenectví. Tento vztah se získá výchovou v rodině, ve škole, v armádě. My odbojáři těžce neseme, že současné mládeži je tento vztah dost vzdálený. Domnívám se, že se ztrátou vztahu k zemi, kde žijete, se ztrácí i právo na její i svou samostatnost.

KDO JE PLK. PAVEL VRANSKÝ? ŽIVOTOPIS ČTĚTE ZDE

Kdy vám za války bylo nejhůř?

Bylo to, když jsem jako osmnáctiletý opouštěl domov, matku a odcházel do neznáma. A pak když jsem ve válce ztratil kamaráda a spolubojovníka.

Kdybyste věděl, jak se k vám a vašim spolubojovníkům zachová po roce 1948 vlast, šel byste do toho znova?   

Odpověď není jednoduchá. Avšak za obdobných politických podmínek, tj. okupace vlasti nepřátelským státem, myslím, že ano.

Jak jste prožívali a co jste cítili, když jste se dozvěděli o útoku na Heydricha, o jeho smrti, o statečném konci sedmi parašutistů v Resslově ulici a zmasakrování Lidic a Ležáků?

Pokud si pamatuji, dozvěděl jsem se o těchto událostech až začátkem roku 1943, při výcviku ve Velké Británii. Před tím na Středním východě byla jen kusá zmínka ve velitelském rozkazu, a nebylo kde se dozvědět dalších podrobnosti. Ve Velké Británii, jak referovaly noviny, tak i v spojeneckých zemích vzniklo velké rozhořčení nad zničením Lidic. O vlastním atentátu na Reinharda Heydricha pronikalo na veřejnost jen málo informací. Hrdinství a hrůzu týkající se těchto akcí jsem prožíval až po návratu do vlasti. Třeba při každé mé návštěvě chrámu v Resslově ulici, ať už ve výročí boje těch statečných chlapů, nebo jsem sem šel do té krypty se známými kdykoliv v normální den.

Jaký máte názor na odsun sudetských Němců po roce 1945? Máte nějaké osobní vzpomínky na jejich řádění v září 1938?     

Odsun byl podle mě jedním z nejdůležitějších rozhodnutí spojeneckých mocností v Postupimi pro náš samostatný stát. Nelze si představit další spolužití s touto menšinou, která nikdy nepřijala skutečnost výsledků 1. světové války, ale ani nepřijímá výsledky té druhé. Podle současného chování Landsmanšaftu, tak nebýt odsunu, v Evropě by vypukla další válka. Nebo by nemohla existovat naše republika. V tomto směru máme my odbojáři obavy, zda v budoucnosti budeme mít dost silné vlády, aby překazily snahy potomků těch "německy mluvicích obyvatel českých zemí", kteří nikdy nepřijali naši státnost a usilovně se snaží o návrat, kompenzaci majetků, což by v důsledku mohlo znovu vyvolat vyřvávání „Heim ins Reich“ se všemi možnými důsledky.