Vláda Petra Fialy si vyhrnula rukávy a hned začátkem roku se pustila do dvou ze tří nejpalčivějších problémů dneška. K řešení finanční krize po zdražení elektřiny a plynu přijala novelu zákona o státní sociální podpoře. V ní uvedené navýšení příspěvku na bydlení by mělo pomoci až pětině domácností. Považujete toto opatření ve stylu „kompenzovat a přežít“ za aktuálně nejrozumnější řešení prudce rostoucích cen energií?

Jenom na okraj: Docela by mě zajímalo, které další dva problémy považujeme za „nejpalčivější“, když mezi ty tři hlavní zahrnujete zdražení energií. Já bych totiž o zdražení energií jako o jednom z největších problémů rozhodně nemluvila, a už vůbec bych to neoznačovala za „finanční krizi“.

Těmi třemi vážnými nebezpečími, kterým bude letos Česko čelit, jsem měl na mysli ceny energií, inflaci a covid, jak je označil ve svém novoročním projevu premiér Petr Fiala. Tu finanční krizi nebo spíš finanční potíže jsem však vztáhl jen ke zmíněné pětině domácností. Jak by to vypadalo, kdyby postihla celý stát?

Především, finanční krize je celkový rozvrat monetárního systému, rozvrat fungování bank, situace, kdy zejména finanční instituce jako banky, pojišťovny či penzijní fondy dominově kolabují. Něco takového se rozhodně neděje. Aktuálně zdražují energie – to jest jevem docela jiným.

A dále: Ne že by dražší energie nebyly pro lidi i firmy průšvihem. Ale pokud o tom mluvíme takto samostatně, vytrženě z kontextu, dopouštíme se obrovské chyby – podsouváme tím myšlenku, že energie zdražují tak nějak samy od sebe. Že problém je v těch energiích. Ale to není. Energie zdražují, protože my jsme si je zdražili. Je to jen důsledek našich činů. Našich předešlých chybných, naivních, nevzdělaných rozhodnutí. Dražší energie jsou důsledkem jednak lockdownů, jednak – a to především – rádoby zelené evropské politiky. Není to problém sám o sobě – je to jen vnější projev úplně jiné nemoci: totiž onemocnění evropské populace zeleným poblouzněním. To je ten pravý problém. Dokud se na zelené náboženství nevybodneme, energie budou drahé a jakákoliv snaha srazit nebo kompenzovat jejich cenu je jen něco podobného jako maskování horečky coby vedlejšího projevu nějaké závažné nemoci.

No a tím jsem vlastně obloukem odpověděla i na vaši otázku. Jakékoliv pokusy typu „kompenzovat a přežít“ páchají ještě víc škod. Odčerpávají totiž peníze z míst, kde ještě jsou, aby maskovaly průšvihy, jejichž skutečné příčiny neléčíme. S takovým maskováním se bude tento problém jenom prohlubovat, protože lidé si nebudou uvědomovat, kde má kořeny.

Od 17. ledna zavádí vláda povinné testování zaměstnanců i živnostníků včetně očkovaných, a to i třetí dávkou, dvakrát týdně. „Zaměstnanci, kteří se odmítnou otestovat, budou nahlášeni hygieně a budou muset v práci nosit respirátory nebo jít na home office,“ uvedl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. Ten couvl od slibovaného uznávání PCR testů, takže do restaurací či kadeřnictví se nadále může jen s potvrzením o očkování či o prodělané nemoci, jak schválila ještě Babišova vláda. Je tato opatrnost tváří v tvář omikronové vlně, která má v Česku udeřit ve druhé polovině ledna, logická?

Především je to zbabělost par excellence. Je to polopatická ukázka, jak téměř každá vláda je tváří v tvář viru prakticky stejná. Nejprve spousta slibů, potom jede v zajetých kolejích.

Za druhé, my už dneska víme, že omikron není o mnoho nebezpečnější než běžná „pravá“ influenza (chřipka). Tiskové agentury pravidelně přinášejí zprávy v různých variacích na stejné téma: I když se počet nových případů infekce zvedl skoro o 50 %, počet úmrtí zůstává prakticky stejný. Takže pokud se počet nově odhalených pozitivních lidí zvýší o 50 %, ale počet úmrtí neroste, musí to znamenat, že výrazně klesá letalita nemoci. Dokonce i můžeme zhruba odhadnout letalitu: Pokud letalita delty byla cca 0,025 % a zde je poloviční, jsme plus mínus na letalitě 0,0125 %. Přitom letalita influenzy je cca 0,01 %. Jinými slovy, na velkých datech už máme průkazně doloženo, že omikron je zhruba stejně nebezpečný, pokud jde o riziko úmrtí, jako pravá chřipka.

To je ostatně osud většiny srovnatelných respiračních pandemií. Ani virus španělské chřipky nezmizel ze dne na den z povrchu světa, pouze postupně mutoval tak dlouho, až se jeho nebezpečnost snížila tak, že se zamíchal mezi jiné nerozpoznávané „sezónní virózy“ a již nebyl dál identifikován. S dnešní úrovní testování bychom i tehdy, v době těsně po „odeznění“ španělské chřipky, patrně dál virus v populaci „viděli“. Tehdy ale víceméně promořená společnost již neumírala tak intenzívně jako na počátku pandemie, takže pandemie byla prohlášena za odeznělou.